Co zbylo? Moc toho není, ale něco přece. Díky tomu, že byly dřevěné šibenice postupně nahrazovány kamennými, můžeme na několika málo místech naší republiky stále ještě najít trosky těchto popravčích zařízení a v jejich okolí dodnes patrné terénní úpravy, přizpůsobující tato místa výkonu exekuce. U mnoha jiných měst, která disponovala hrdelním právem se zachovaly alespoň místní názvy, připomínající, kde se popravy vykonávaly. Stalo se také zvykem, že poté, co šibenice dosloužily a časy veřejného věšení skončily, byla některé popraviště místními lidmi osazena křížem či dokonce kaplí. Snad tomu tak bylo z pietních důvodů, snad také proto, aby duše popravených konečně došly klidu a nebloudily více mezi živými. Na dříve bohapustá temná území tak dnes paradoxně tu a tam upozorňuje křesťanský symbol, jenž v dávných dobách sám býval popravčím nástrojem.

V Lanškrouně byl na popravišti po zrušení šibenice vysazen dub, kterému se pak říkalo šibeničák. Mimochodem, lanškrounská šibenice, stávající nad Dlouhým rybníkem, prý měla zajímavou a neobvyklou podobu. Tvořilo jí pět zděných pilířů – čtyři na obvodu zřejmě čtvercové nebo kruhové základny a pátý uprostřed mezi nimi. Tato zvláštní šibenice byla dokonce chráněna stříškou! Víme také, že nedaleko lanškrounského popraviště se zahrabávali sebevrazi, nemající tehdy samozřejmě nárok na pohřbení ve svěcené hřbitovní půdě a této lokalitě se proto říkalo krvavé pole.

Na několika místech Čech a Moravy lze objevit také zbytky pranýřů, sloupy posledního zastavení při cestě na šibeniční vrch nebo domek, který sloužíval jako katovna.

O vzhledu šibenic vypovídají i některá unikátní dobová vyobrazení. Pozoruhodná je například kresba šibenice chebské, která podle tohoto dokumentu byla šibenicí opravdu výstavní. Jednalo se o mohutnou čtyřbokou stavbu se čtyřmi pilíři a podle otvorů v podstavě pravděpodobně i s vnitřním ochozem. Horní okraje jejího obvodového zdiva i vrcholy pilířů byly dokonce chráněné nějakým druhem střešní krytiny. Na obrázku je možné vypozorovat i přítomnost jakéhosi kříže, spojujícího středy vodorovných dřevěných trámů v koruně šibenice, který mohl sloužit ke zpevnění konstrukce, nebo k zavěšení odsouzence na nejpotupnější místo – na střed vnitřního prostoru. Kresba chebské šibenice, umístěné na obrázku do krajiny i spolu s nedalekým stínadlem, je přitom dílem samotného chebského kata – slavného Karla Hussa. Ten byl znám svým vztahem k umění a historii a zřejmě i z toho důvodu pocítil jednoho dne potřebu zachovat pro budoucnost podobu popravišť, jejichž doba pomalu končila. Chebská šibenice pocházela snad již z 12. století, zbořena byla v roce 1779.

Po některých popravištích zůstala jen místní vyprávění, strašidelné báchorky a legendy.

Mnozí starousedlíci z východočeského Herálce poblíž Humpolce jsou například stále přesvědčeni, že za neklid a časté plašení koní v jednom jediném místě cesty ještě v druhé půli 20. století, může ta skutečnost, že se právě tady v minulosti nacházela šibenice. Pod zdejším Šibeničním kopcem prý koně dokonce několikrát zlomili voj vozu, jak byli v bezprostřední blízkosti bývalého popraviště čímsi vyděšení. Je známo, že se tato ušlechtilá zvířata plaší, pokud ucítí mrtvé lidské tělo. Že by je však zneklidňovali již několik staletí v prach obrácení oběšenci?!

Velmi špatnou pověstí proslula třeba i šibenice liberecká. Dodnes se vypráví o tom, jak na zdejším Šibeňáku i v blízkém okolí ještě dlouho po skončení exekucí nezřízeně řádili duchové popravených. Poletovali po nocích okolo šibenice, příšerně se chechtali, hráli kostky s žulovými kameny a pohazovali si s olezlými lebkami. Situace se nezlepšila, ani když pod Šibeňákem vyrostla chudinská čtvrť a ulici Galgenbergerstrase (Šibeniční), vedoucí k opuštěnému popravišti, lemovaly putyky té „nejnižší cenové skupiny“. Jako by se tu dokonce zlo ještě více kumulovalo. K uklidnění a odchodu či spočinutí duchů došlo, až když byl na místě bývalé šibenice postaven kostel a nedaleko také krematorium. Že by duchy umrtvilo dodatečné vysvěcení půdy, v které tlely jejich staré kosti?

V Hodkovicích nad Mohelkou, při jižním okraji města, vedla zase k popravišti na nevelkém kopečku zvláštní cesta. Začínala v Katovské uličce, byla strmá a úzká. Hlavně však prý byla lemována dvanácti zvláštními kamennými lavičkami. Na všechny tyto lavičky si prý směl na chvíli sednout každý delikvent, vedený tudy na popravu. Jak se později ukázalo, nebyl zřejmě tento místní, k odsouzencům podivně laskavý přístup, příliš šťastným nápadem. Ještě dlouho po zrušení popraviště totiž místní lidé za měsíčních nocí s hrůzou vídávali, jak na lavičkách sedává dvanáct duchů nespravedlivě odsouzených a popravených nešťastníků. Sedávali tu nehnutě, oděni v bílé rubáše, které jim vlály ve skučivém studeném větru a mrtvým, vyhaslým pohledem hleděli do údolí k živým lidem, od nichž byli neprávem odtrženi.

Něco o popravištích, o těchto zapomenutých starých objektech, se stále ještě dá vyčíst z provedení stavby u dochovaných fragmentů šibenic, z použitého zdiva, z rozměrů zbývajících základů, z patek pro uchycení dřevěných trámků, či z umístění dveřního otvoru. O atmosféře tehdejšího výkonu spravedlnosti něco vypovídá výhled na město ze šibeničního vrchu, nebo naopak pohled ze zámku, hradu či radnice na většinou výrazný šibeniční pahorek, zdvihající se nad městem. Asi nám může něco říci i dochovaná trasa cesty, kterou vodili odsouzence na smrt, nebo situování „hlediště“ odkud přihlížející lidé fatální divadlo exekuce pozorovali.

Zřejmě nejvíce bychom se dozvěděli z odborného a důkladného archeologického a následně také antropologického výzkumu jednotlivých lokalit, ale těch bylo provedeno zatím jen velmi málo.

Jeden takový dílčí záchranný průzkum při výstavbě přeložky silnice proběhl na místě bývalé šibenice u Vodňan v letech 1994 – 96. Zdejší popravčí zařízení bylo podle dostupných pramenů pouze šibenicí jednoduchou, dřevěnou, kdy dva sloupky nesly jedno vodorovné břevno. Zmíněný průzkum tu odhalil v jámách pohřbené ostatky sedmi osob, z nichž některé byly tvořeny úplnými kostrami, jiné pak pouze částmi kostí a lebek.

K několika nálezům na lokalitách bývalých popravišť došlo také jen pouhou náhodou, třeba při stavebních aktivitách.

Karel Hynek Mácha proslavil svým Májem šibeniční vrch u Doks, kam situoval popravu Strašného lesů pána – otcovraha Viléma. Dodnes tu v háji nad Čepelským rybníkem najdeme blízko sebe dva pahorky, které sloužily k rozdílným účelům. Vrchol toho většího, i v minulosti zalesněného Čepelského vrchu, býval poutním místem, na kterém stávala od roku 1670 kalvárská kaple Máří Magdaleny. Sem směřovaly průvody poutníků a míjely přitom druhý, tehdy holý vrch, sloužící jako zmíněné, básníkem proslavené popraviště.

V Doksech se popravovalo od 15. století a je pravděpodobné, že od počátku na tomto šibeničním vrchu. Mluví se o dřevěné šibenici, na vrcholu pahorku je ale dodnes možné po chvilce hledání najít i zbytek maltou pojeného kamenného zdiva. Je sice téměř utopené v lesní půdě, stále ale tvoří viditelný okraj jakéhosi čtvercového, či obdélníkového kráteru, s vnitřní prohlubní o rozměrech asi 8 x 8 metrů. Snad se jednalo o nějaký druh kamenné podstavy, z které vybíhaly trámy vlastní šibenice. Možná šlo ale také o jakési „universální popravní jeviště“, na kterém byly vykonávány různé typy exekucí. Když byla v roce 1867 část tohoto šibeničního vrchu „odříznuta“ stavbou železniční tratě, nalezly se při výkopu pro základy strážního domku nejen části lidských žeber a hnát, ale i opracované kamenné kvádry, sloužícího zřejmě jako základna k upevnění popravčího špalku. I vzhledem k tomu, že není v okolí Doks známo jiné místo, které by bylo používáno k výkonu hrdelních trestů, vypadá to, že se nad Čepelským rybníkem skutečně i stínalo a možná k tomu byl využíván u nás zcela netradiční špalek.

Tomu, že se zde sekaly hlavy napovídá i nejstarší známé pojmenování kopce. Ten byl totiž nejprve označován jako Köpfplatz (hlavové místo, neboli stínadlo)! Na vojenské mapě z roku 1945 pak už nesl název Galgenberg (šibeniční kopec) a později se mu říkalo také Návrší šibenice. Na turistické mapě z roku 1964 ho najdeme již jako Šibeniční vrch.

Alejí vzdechů, dnes březovou, chodila tak různá procesí. Některá směřovala na symbolické biblické popraviště, jiná na skutečné. Cesta vedla mezi oba kopečky a ti co zamířili na ten menší, se již ve stejném počtu zpět nevrátili. Časem zaniklo popraviště, zanikla i kaple. Strašný lesů pán (Václav Kumr) nikdy popraven nebyl, otcovraha Schiffnera, jehož osudem se Mácha inspiroval také, ve skutečnosti roku 1774 lámali kolem Na spravedlnosti u Mladé Boleslavi.

Čí kosti odpočívají ve ztichlém lese pod základy dokského popraviště, zůstává tajemstvím. Stará místní pověst, založená však pravděpodobně na reálném základě, možná jedno jméno popravence zná.

Někdy po skončení husitských válek (asi kolem roku 1445) působil prý v kraji loupeživý rytíř z rodu Pancířů – snad bratr loupežnického vůdce Mikeše Pancíře ze Smojna. Usídlil se tu se svou družinou v opuštěné tvrzi na poloostrově Klučku u dnešního Máchova jezera, a také v malém hrádku, přímo na jednom z jezerních ostrůvků. Vojsko, které bylo na loupežníka drancujícího kraj vysláno, jej pak lstí z tvrze vylákalo a spolu s několika kumpány zajalo. Loupežnická tvrz i hrádek na ostrově byl následně srovnán se zemí, mnoho dalších loupežníků bylo pobito a jen hrstka se jich zachránila.

Rytíř Pancíř byl podle pověsti nedlouho poté na dokském popravišti sťat, zatímco jeho pochytaní druhové pověšeni. V pověsti se kupodivu dochovaly i takové detaily, které říkají, že Pancíř šel na popraviště bez známek strachu, přihlížejícím nadával a vysmíval se jim. Hlava rytíře byla po popravě naražena na vztyčený kůl a ponechána tam pro výstrahu dokud nezetlela. I těla ostatních oběšených loupežníků zůstala na pahorku nad Čepelským rybníkem viset tak dlouho, dokud se zcela nerozpadla.

Pověsti, kameny a kosti, staré obrázky a zápisy. To je to co zůstalo. Jsou to však a vždy už budou všechno jen střípky, které nám ani po nejpečlivějším složení a slepení neukáží „vázu“ v celé její podobě. To základní asi víme. Známe podobu některých popravišť, známe hlavní aktéry a obecně i proces, který vedl od spáchání zločinu, či od podezření ze zločinu až k oprátce. Díky několika přeživším smolným knihám a kronikám máme možnost seznámit se s konkrétními případy zločinu, jejich vyšetřováním, odsouzením i potrestáním domnělých viníků. O osudech lidí, kterých se tyto případy dotkly, o odsouzencích, o jejich rodinách, ale i soudcích a katech už toho víme podstatně méně.

Kolik nevinných asi zemřelo na „našich“ šibenicích, co ty skutečně vinné do oprátky přivedlo? Jaké byly motivy jejich zločinů a co motivovalo soudce k udělování tak rozličných trestů? Vždyť každý jeden z těch tak odlišných případů – životních příběhů, končících rukou kata, by byl poučným materiálem, odhalujícím nám do hloubky principy tehdejší lidské společnosti. Jen kdybychom ho poznali ve všech jeho detailech. Byly pak šibenice opravdu účinným nástrojem k zastrašení a odrazení potenciálních zločinců od jejich nekalých úmyslů? Vzbuzoval oběšenec, visící několik let nad městem hrůzu, opovržení, výsměch či lítost? To je zřejmě jen nemnoho, z navždy ztracených střípků staré vázy, kterou se pokoušíme slepit.

Některé šibenice byly podle všeho svědky i aktivními účastníky mnoha a mnoha poprav a půda šibeničních vrchů je tu obtěžkána vahou velkého množství kostí i ztracených životů. Stávaly u nás ale také některé šibenice, jak se zdá, které ani nikdy k oběšení člověka použity nebyly a jejich význam byl spíše symbolický. Měly především upozorňovat na možnost propadnutí hrdla při nedodržování zákonů, měly být znakem toho, že jde o významnější město, disponující hrdelním právem. Je to poněkud zvláštní. Zapovězené a nečisté stavby, kterých se počestný člověk nesměl dotknout, byly zároveň dávány na odiv jako městská chlouba.

Jak tedy uchopit naše šibenice, jak poznat něco, co bylo tak různé. Vždyť co šibenice, co město, to jiné využívání práva, jiný přístup, jiné příběhy. Možná ale nakonec právě v té různosti a bohatosti lze hledat poznání. V tom a v přímém kontaktu s tím, co zbylo.

Jak jsem zjistil, pro pochopení tehdejšího dění, pro proniknutí do dob nesmírně krutého trestání lidí a pro nasátí pachů těch časů je nejlepší zajít osobně na takové místo. Zcela se tu zklidnit, snažit se vnímat všemi smysly okolní podněty a v tichosti na sebe nechat působit genius loci popraviště, které možná zažilo tolik utrpení, že jím snad ani nemohlo zůstat nepoznamenáno.

A tak jsem šibenice, o kterých jsem se dozvěděl, obešel, změřil i „nasál“ a pokusil se o nich získat co nejvíce informací. Bylo to pro mě velmi poučné pátrání a to co se na počátku zdálo rozporuplné, nepochopitelné až šokující, postupem času získalo svůj historický kontext, řád a smysl doby, která byla v mnohém tak jiná než ta naše a v mnohém až překvapivě podobná. Tak tedy vzhůru na šibeniční vrchy.