Myslím si, že vývojově úplně prvním typem šibenice byl strom. Často však nebyl žádný vhodný po ruce, a když ano, tak stál na k věšení nevhodném místě. Pokud stál vhodný strom na vhodném místě, jeho větve se časem unavily, ztrouchnivěly, ale také těch vhodných větví prostě mohlo být na příslušném stromě málo. Proto bylo nutné nahradit stromy vhodnou bytelnou konstrukcí. Stromy však příležitostně k věšení sloužily i tehdy, když už na místech určených k popravám byly nahrazeny novými specializovanými zařízeními. Zejména v dobách válek, kdy bylo pro hromadné popravy šibenic málo, nebo nestály poblíž bitevního pole, využívalo se k věšení jakýchkoliv stromů.

První zmínka o šibenicích na našem území pochází z Grumpoldova „Života sv. Václava“, psaného v roce 973, tedy již v období, kdy je u nás pod vlivem germánů poprvé zaváděn trest smrti. Kníže dal prý tehdy „veškeré šibenice, které na věšení lidí na mnohých místech země postaveny byly, strhnout a nedovolil aby byly více za něj obnoveny.“ Rozvoji tohoto druhu trestu však sv. Václav, jak již dnes víme, tímto nařízením zabránit nedokázal.

Podle všeho prvním typem specializované šibenice byla stará a všem dobře známá tzv. „kolenová“ šibenice (typ 1). Na jednom svislém dřevěném hranolu ležel v pravém úhlu upevněn vodorovný trám s jedinou smyčkou. Tento základní, dnes již velmi symbolický model byl však zejména pro malou kapacitu (oběšenců) brzy vylepšován a vytlačován ze šibeničních vrchů a náměstí novými modely. Čas jednoduché kolenové šibenice zdá se brzo minul. O mnoho stovek let později se však k nám překvapivě na chvíli znovu vrátil. O tom však až později.

Ještě ve středověku se typ první často nahrazoval modelem s trochu větší kapacitou (typ 2), stojícím již na dvou dřevěných, či zřídka také zděných sloupech. Tato varianta šibenice zvaná vidlicová se vyskytovala jako „pevná“ (zakotvená v zemi), nebo jako „mobilní“ opatřená patkami, zajišťujícími stabilitu dvounohé konstrukci. Typ 2 byl podle dobových kreseb, zřejmě kvůli snadné montáži a demontáži využit i při popravě českých pánů na Staroměstském náměstí v roce 1621. Oběšen tu byl na takové šibenici Nathanael Vodňanský, za jazyk pak přibit Mikuláš Diviš. Další, často se na dobových kresbách vyskytující model (typ 3) přinášel opět trochu větší kapacitu, stabilitu i širší prostor pro vynalézavost kata.

Nevýhodou ryze dřevěných „lehkých“ typů bylo, že začaly příliš brzo vlivem povětrnostních podmínek podléhat zkáze, což je u šibenice samozřejmě velmi nežádoucí vlastnost. Vždyť oběšenci měli viset na oprátce často i několik let a nikdo si rozhodně nepřál, aby se s nimi dřevěná konstrukce skácela k zemi. Ještě horší potupou pro mistra popravčího, i pro celou městskou radu představující spravedlnost by ale bylo, kdyby se šibenice zlomila přímo při popravě vahou těla odsouzeného. Od přihlížejícího davu by pak kat jistě sklidil nejen posměch, ale i zlost za pokažené představení a špatně odvedenou práci. Stále živý odsouzenec by navíc musel být podle tehdy platných norem propuštěn.

Dřevo trámů „lehkých“ šibenic trouchnivělo samozřejmě nejrychleji v zemi a těsně nad zemí. Proto se pod dřevěnou konstrukci začaly stavět kamenné základy a sokly. Ty byly zpočátku nižší a plné, později rostly do výšky (typ 4) a uvnitř kamenné podstavy se nechával volný prostor, který záhy našel své využití.

Plná kamenná podstava sloužila i jako vyvýšené, dobře viditelné stínadlo, nebo prostor pro výkon dalších trestů – jakési pódium. V pozdějších dobách však byly šibenice stále častěji ponechávány pouze k výkonu nejpotupnějšího trestu – oběšení, zatímco méně potupné popravy mečem nebo sekerou se přesunuly jinam. Zostřující a obzvlášť kruté tresty smrti byly vykonávány v blízkosti později již převážně „dutých“, specializovaných šibenic.

Další vývoj jednoznačně směřoval k bytelným celokamenným stavbám „studničních typů“ (podle Wojtuckého), u nichž pouze vodorovné exekuční trámy na zavěšení odsouzenců bývaly dřevěné (převážně dubové). Spodní dutá část, z níž vybíhaly kamenné nebo výjimečně cihlové, i čtyři metry vysoké pilíře, skrývala prostor pro zahrabání nebo prosté pohození ostatků popravených, pro pracovní zázemí a nástroje kata. Do nitra větších dutých šibenic vstupoval kat vchodem, zajištěným pevnými uzamykatelnými dveřmi.

Šibenice typu 5 – čtyřboké kamenné stavby s prostorem na ukládání ostatků uvnitř základny byly u nás pravděpodobně značně rozšířené. Víme, že taková stála u Rožmberku, Pardubic, Blatné, Chebu i na Žižkově v Praze.

Velmi častým druhem šibenic u nás byl i kruhový typ 6. Dřevěné trámoví podpíraly tři nebo čtyři pilíře, po obvodu mohl mít kat dřevěný ochoz, usnadňující mu výkon exekuce, přístup k popravovaným, či drobnějším opravám popraviště. Tento typ podobný románské rotundě známe v několika variantách z Železného Brodu, Bečova nad Teplou nebo Horního Slavkova.

Trojboký typ 7 je popsán z mnoha zemí střední i západní Evropy. Lze proto předpokládat, že se vyskytoval i u nás, přestože jsem se s ním zatím na žádné lokalitě ani dobovém vyobrazení nesetkal. Na obrázku je takový druh šibenice vybaven vnitřním dřevěným ochozem, naznačeným nosnými trámky v obvodové zdi, kterým někdy bývaly vylepšeny i šibenice typů 5 a 6.

Asi nejvyspělejším, pozdním druhem popraviště pak byla tzv. terasová šibenice. Šlo vlastně o klasickou kruhovou, čtvercovou či trojbokou kamennou šibenici studničního typu, doplněnou o níže položené, k šibenici přistavěné pódium. I to bývalo kamenné, čtvercové nebo půlkruhové, vybavené schůdky pro snadný přístup. Na vyvýšeném pódiu se mnohem efektněji vykonávaly zostřující, či těžší druhy hrdelních trestů.

Nevíme, kde a zda-li se na našem území vůbec takové popraviště nacházelo. Jeho podoba se zachovala jen v dobové ikonografii. Jisté však je, že muselo jít o velmi nadstandardní až luxusní „nečistý“ objekt, který si mohlo dopřát jen bohaté město.

Zvláštním druhem šibenic, které se občas objevovaly u českých měst byly tzv. morové šibenice. Stavěly se hlavně u cest a křižovatek, byly mnohdy jen provizorní konstrukce a sloužily v dobách propuknutí morové epidemie k velmi nelítostné ochraně obyvatel zatím ještě moru prostých sídel.

Tato popraviště důrazně upozorňovala příchozí, aby nepřekračovali hranice města bez důkazů, že posledních 40 dní pobývali výhradně v místech, kam epidemie smrtící nemoci zatím nedosáhla. Dokladem toho byly tzv. „morové pasy“. Pokud se pak pocestný takovým potvrzením prokázat nemohl, byl ihned na morové šibenici oběšen!

Kamenné typy šibenic se u nás začaly ve velké míře rozmáhat v ranném novověku, zejména na počátku 16. století. Z Dolního Slezska však máme zmínku o stavbě kamenné šibenice již v roce 1492.

Zajímavý záznam se uchoval o budování šibenice poblíž Trutnova. Dřevěnou konstrukci na vrchu Šibeníku, vršícím se jihozápadně od města, se zastupitelé rozhodli nahradit bytelným kamenným popravištěm. Jeho stavba započala 11. října 1563 a první kámen do základů položil purkmistr Matz Krebs. Šibenice o čtyřech rohových sloupech byla postavena za devět dní, měla obvod 36 loktů a padlo na ní 12 maldrů vápna. Mezi popravištěm a městem stála katovna.

Docela podrobný popis popraviště máme z Pardubic. Tady prý na návrší jižně od města, tam kde ústila Karlova ulice na jesničanskou stezku (dnes ulice Na spravedlnosti), stála od roku 1537 čtyřboká kamenná šibenice. Její podstava byla 1 sáh vysoká, 4 sáhy a 2 stopy dlouhá. Z rohů podstavy se zdvihaly kamenné, 3 sáhy a 4 stopy vysoké pilíře, v koruně spojené čtyřmi dubovými trámy.

Ti, jimž bylo určeno vpletení do kola, byli na vysokém kůlu vystavěni nedaleko šibenice v místech, kde byl zřízen i malý hřbitov pro pohřbívání popravených. Pardubická šibenice byla zrušena v roce 1788 a celé návrší srovnáno se zemí v roce 1819 při výstavbě silnice na Chrudim.

Velkokapacitní typy „studničních“ šibenic, o obvyklé výšce 5 – 7 metrů, měly nesporné výhody. Nenechavcům byl zvýšenou podstavou ztížen přístup k oběšencům, ti byli lépe vidět z širokého okolí a mohlo jich tu vedle sebe viset několik. Na šibenici s třemi kamennými pilíři se podle některých záznamů vešlo až sedm oběšenců. Ten sedmý přitom už ale musel viset uprostřed, na trámu položeném napříč. Katům kamenné typy přinesly větší komfort při výkonu jejich nelehkého řemesla a oprava šibenice, jejíž zorganizování nebylo snadnou záležitostí, se nemusela provádět tak často.

Tato zařízení pak již nesloužila výhradně k oběšení odsouzenců. Postupně začala převládat hlavně funkce „výstavní“. Na trámy kamenných šibenic byli zavěšováni často i odsouzenci popravení jiným způsobem než provazem, dokonce odsouzenci popravení na jiném popravišti a někdy i jen části těl nešťastníků, kteří byli usmrceni například čtvrcením. Myslím, že i mezi obyvatelstvem budily takové stavby větší respekt než ty dřevěné a zvlášť když byly dlouhodobě plně vytížené, muselo se jednat o skutečně neobyčejně odporná místa.