Naše šibenice 18 Přimda

11. 9. 2014

18. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Přimda

Jednoho všedního dne brzkého jara roku 2014 jsem vystoupal na šibeniční vrch nad západočeským městečkem Přimda. Měly by se tu nacházet nepatrné zbytky, spíše však jen náznaky základů kruhové kamenné šibenice. Pátral jsem po nenápadných nerovnostech terénu, či po uskupení kamenů a dlouho nic nenacházel. Až teprve když jsem vystoupal téměř k samotnému vrcholu kopce, spatřil jsem s úžasem „téměř“ kompletní šibenici. No ne úplně, ale přesto mě zprvu velmi překvapilo, co jsem na přimdském šibeničním vrchu našel.

Žádný náznak kruhové základny, ale rovnou celá, i když poněkud nízká základna i s vchodovým otvorem, z jejíž koruny se zdvihala krátká torza dvou pilířů. Jako by někdo z typizované kruhové šibenice vypreparoval její střední část, tedy korunu základny se spodní částí pilířů a tento segment posadil do krajiny. Chyběl sice výběžek tušeného třetího pilíře, ale i ten, jako by již z koruny základny v podobě několika kamenů začal vyrůstat. Celá šibenice působila tak trochu jako živý organismus, jako houba, která má v ranném stádiu svého růstu krátkou nohu a malý nerozvinutý klobouk, aby jí pak v dospělosti obě tyto části dorostly.

A i tady, jak jsem vzápětí zjistil, šibenice skutečně rostla. Nebo, lépe řečeno, byla kýmsi poněkud zvláštní technologií budována. Zřejmě z kamení posbíraného v okolí někdo na sucho vrstvil na původním půdorysu staré šibenice šibenici novou a já tím bohužel ztratil šanci zjistit, jak vypadaly původní zbytky tohoto popraviště. Aby jsem si své zklamání náležitě vychutnal, začalo docela vydatně pršet a mě nezbylo než stát a nečině obhlížet tento zvláštní objekt.

Jak se již stalo tradicí, téměř všechny mé návštěvy českých šibenic byly doprovázeny deštěm. Nevím, jak je to možné, ale rozhodně to odporuje míře pravděpodobnosti. Přimda, ač jsem si to původně myslel, nebyla výjimkou. Byl v podstatě krásný den, svítilo sluníčko, jen občas po obloze proplul bílý mrak. Přesto, jakmile jsem dorazil k popravišti, vyndal zápisník a foťák, začaly na mě dopadat první kapky vody. Zvedl jsem nevěřícně hlavu a spatřil nad sebou modré nebe. Těch pár mraků, které se na viditelné části oblohy nacházely, bylo tak daleko stranou, že z nich na mě prostě pršet nemohlo. A přesto jsem mokl. Zvláštní, to už snad opravdu nemůže být náhoda. Naštěstí asi po čtvrt hodince pršet přestalo a já se mohl začít věnovat šibenici. Ten déšť z modrého nebe mi však ještě nějakou chvíli vrtal hlavou.

Za předpokladu, že jsou kameny kýmsi nově vršeny skutečně na původním základu šibenice se zachováním jeho parametrů a situováním vstupního otvoru, byly mnou naměřené rozměry přimdského popraviště přibližně tyto.

Rozměry naměřené 26. 3. 2014

vnější průměr základny: 660 – 670 cm
síla zdiva: 100 cm
šířka vstupního otvoru: 63 cm

Vstupní otvor je situován severoseverovýchodně a byl původně zřejmě dlážděn středně velkými plochými kameny, které dnes po odstranění lesní hrabanky vystupují z půdy. Nově z kamenů vyskládaná základna je vysoká 60 – 90 cm a její spodní část kryje z vnější strany nevysoký hliněný násep. Dva pilíře volně navršené na korunu podstavy mají výšku 70 cm a jsou 90 cm široké. Podle situování obou pilířů i náznaku počátku vršení dalšího pilíře lze předpokládat, že se novodobý stavitel šibenice chystá vybudovat popraviště o třech pilířích. Je-li však tato volba podpořena nějakými prameny o původním vzhledu stavby, to nevím.

Uvnitř kruhu základny jsem nalezl čerstvě vykopanou, asi půl metru hlubokou jámu, zabírající asi čtvrtinu plochy vnitřku šibenice a odhalující nejspodnější vrstvy vnitřní stěny stavby v její severozápadní části. Z odhaleného zdiva lze usuzovat, že jsou kameny skutečně vršeny na původní půdorys popraviště, že tu ze starého zdiva zbyla jen jedna nebo dvě vrstvy menších kamenů a také, že šibenice neměla žádné hlubší základy. Zřejmě byla usazena jen na povrchu písčitého podloží, pokrývajícího zde skalnatý vrchol kopce.

Hrdelním právem disponovala Přimda prokazatelně již roku 1596 a přišla o něj, stejně tak jako většina malých měst, v 18. století na základě nám již dobře známých změn v praktikování světské spravedlnosti. Ví se, že na přimdském popravišti byla 14. 3. roku 1721 sťata Margareta Zeitzinová, v lednu 1726 tu oběsili Hanse Raucha a 8. 8. 1746 tady byla při exekuci s následným provedením posmrtných zostřujících trestů popravena Kunigunda Nachtmaninová. Pravděpodobně za vraždu vlastního novorozeného dítěte byla nejprve sťata mečem, pak jí bylo srdce probodnuto kůlem a její tělo na závěr exekuce zahrabáno. Tyto tresty se zřejmě vykonávaly na pódiu v těsné blízkosti šibenice.

Podle dochovaných archiválií stála v blízkosti přimdské šibenice i katovna, která je roku 1790 uváděna již jako chátrající a opuštěná. Přimda údajně nikdy vlastního kata neměla a na exekuce si ho vždy vypůjčovala z okolních měst. Katovna tedy nejspíše sloužila popravčímu k přechodnému ubytování během jeho „služební cesty“ a také jako skládek k popravě potřebného materiálu a nářadí. Pokoušel jsem se představit si, jak byl asi tento nevysoký kopec vnímán místními obyvateli. Stála tu šibenice, umírali zločinci, přebýval tu kat. Kdo by se nevyhnul takovému místu a koho by zároveň nepřitahovalo jeho mystérium? Láká nás i teď a chceme vědět víc, než je nám ze skoupých historických pramenů známo. Chceme z co největší blízkosti nahlédnout do té temné, stovky let zapomenuté reality.

Město Přimda plánuje provést společně s odborníky a místními badateli na popravišti archeologický průzkum, který by v samotné základně šibenice i v jejím okolí pátral po dobových artefaktech, souvisejících s výkonem hrdelního práva i po lidských ostatcích, jenž by se mohly v půdě u popraviště nacházet. Následně by pak měla být na šibeniční vrch přivedena jakási naučná stezka a údajně snad i šibenice samotná by měla znovu získat svou dávnou podobu, včetně dřevěné nástavby.

Nevím, do jaké míry je vhodné stavět repliku popraviště na jeho původních základech a nevím ani do jaké míry je vhodné udělat z takového místa turistickou atrakci. Podobné tendence jsou ale v současné době k vidění často. Ode zdi ke zdi. Buď je něco zcela zapomenuto či dokonce nenávratně zničeno, nebo se z toho udělá atrakce či dokonce nevkusný byznys, zabíjející jakoukoliv historickou autenticitu. Doufám jen, že se na trámech znovuzrozené přimdské šibenice nebudou v brzké době houpat povykující dítka výletníků, pletoucí si pietní místo popraviště s dětskou prolézačkou.

Trochu zklamán tím, že jsem místo zbytků možná i středověké stavby našel jen z kamenů poskládanou maketu, vydal jsem se zpět do městečka starou zarostlou cestou, kterou měli být v dávných dobách na popraviště přiváděni odsouzenci. Z jedné strany je cesta chráněna nevysokou strání, z druhé nízkým kamenným valem. Překvapilo mě, kolik jsem na ní pod vrstvou listí našel zvířecích kostí. Že by kopec s popravištěm dodnes měl v podvědomí místních lidí „nečistý“ statut? Že by se sem ještě donedávna vyhazovaly kosti domácích zvířat či mršin tak, jak tomu bylo kdysi, prostě proto, protože to je šibeniční vrch? Místo navždy poznamenané strachem, smrtí a v nevysvěcené zemi tlejícími ostatky zločinců?

Cesta kostí mě přivedla až na okraj Přimdy, kde jsem u plotu jedné z chalup narazil na tři moc pěkné smírčí kříže a na sloup božích muk, jehož sokl nese tesaný text vypadající jako .1.7.P.L.9.7. Kdo ví, jestli některý z křížů pamatuje odvedení odsouzence na popravu. Víme ale, že tudy tyto smutné průvody chodily a tak lze předpokládat, že umístění těchto drobných kamenných památek právě sem není náhoda. Mnoho cest vedoucích na naše šibenice bylo vybaveno božími mukami, aby se u nich mohli lidé vedení na smrt rozloučit se životem a prosit za odpuštění. Smírčí kříže už ale tak obvyklé nebyly. Jedna místní pověst vypráví, že je tu do země kdysi dávno zasadili jako připomínku zmařených životů tří malých dětí, které jejich matka zavraždila, neboť je již nebyla schopná uživit. Třeba i ona skončila na zdejším popravišti a kříže jí na její poslední cestě připomněly, co spáchala.

Vyběhl jsem ještě k troskám hradu, shlížejícím na městečko z druhé strany než šibeniční vrch, abych si mohl hezky z výšky prohlédnout krajinu i kopec s popravištěm, který jistě tenkrát musel být zbaven porostu, aby byla hrůzu nahánějící stavba a případně i viselci dobře zdaleka viditelní. Městečko pode mnou existuje možná již od 12. století. Právo na užívání vlastního popraviště získalo pravděpodobně v 16. století. Jako jedno z mála měst u nás se nyní rozhodlo pátrat po stopách této části své historie a z toho mám radost. Jsem zvědav co přinese archeologický průzkum, ale už raději nechci vědět, co se s přimdskou šibenicí stane potom.

17. díl – Třebíč

18. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Závěrečná část seriálu o českých šibenicích. Závěrečná a bohužel asi i nejsmutnější. Pojednává totiž také o dobách, kdy popravování lidí nemuselo být a často ani nebylo trestem za spáchaný zločin, ale třeba jen aktem nenávisti či politicky motivovaného zastrašování. Paradoxně o to děsivější mělo většinou formu.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Zabezpečeno