Naše šibenice 19 Novodobé věšení

11. 4. 2015

Závěrečný díl seriálu o českých šibenicích. Závěrečná a bohužel asi i nejsmutnější. Pojednává totiž také o dobách, kdy popravování lidí nemuselo být a často ani nebylo trestem za spáchaný zločin, ale třeba jen aktem nenávisti či politicky motivovaného zastrašování. Paradoxně o to děsivější mělo většinou formu.

Novodobé věšení

18. století přineslo změnu. Osvícenství a Josefínské reformy poznamenaly všechny oblasti života lidí u nás a dotkly se samozřejmě i výkonu a prosazování spravedlnosti.

Hrdelní řád Josefa I., vyhlášený roku 1707, zvýšil nároky na městské soudy, které často nebyly schopny nové požadavky plnit a postupně zanikaly. Další reorganizace v druhé půli 18. století pak způsobily, že z původních 383 soudů disponujících hrdelním právem jich v Čechách zůstalo pouze 19 a na Moravě 13. Hrdelní řád Marie Terezie a především Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně z roku 1787, vydaný Josefem II., pak znamenal skutečnou radikální, pokrokovou změnu v této oblasti. Nebylo v něm již místo pro torturu a trest již nebyl chápán jako pomsta, nýbrž také jako prostředek k převýchově. Povaha trestu pak byla přizpůsobena společenské nebezpečnosti spáchaného zločinu.

Trest smrti byl během 18. století stále častěji nahrazován prostřednictvím panovnické či vrchnostenské milosti trestem vězení, či nucených prací. V roce 1788 dokonce Josef II. trest smrti zrušil! V roce 1795 byl sice znovu obnoven, ale jen pro zločin velezrady a pokusu o ní.

Za těžké zločiny byl následně trest smrti oběšením nebo zastřelením (v období výjimečného stavu vyhlášeného podle stanného práva), znovu zahrnut do Zákoníku o zločinech a těžkých policejních přestupcích v roce 1803.

K věšení se v těchto dobách zpravidla již nepoužívalo kamenných šibenic. Ke každé jednotlivé popravě byla speciálně postavena dřevěná trámová konstrukce, oběšený byl večer po exekuci ze šibenice sejmut a poblíž popraviště, či u hřbitova v rakvi pohřben. Postupně opouštěné šibeniční pahorky začala dobývat náletová vegetace a kámen z šibenic se mnohým hodil třeba na zpevnění cesty. Byl konec starých časů, byl konec viselců ve smyslu dlouhého visení, byl konec tradičnímu pojetí exekucí s jeho středověkými zvyklostmi.

Vývoj pomalu, leč nezadržitelně směřoval i k ukončení praktikování poprav jako veřejného zastrašujícího divadla. Poslední (nebo lépe řečeno poslední civilní) veřejná poprava se v Čechách konala v Plzni roku 1871, kdy byl katem Janem Pipergerem oběšen lupič a vrah Josef Janeček. Výkon trestu smrti se pak nadlouho přestěhoval na soudní či vězeňské dvory, kde již byl přístup veřejnosti regulován.

Exekuce byly v těch dobách vykonávány už jen zřídka – třeba jen jednou do roka a vždy se proto jednalo o velkou událost, jejíž příprava, průběh i všichni její hlavní účastníci byli bedlivě monitorováni dobovým tiskem.

I bulvární medializace popravy, jako jakési regionální senzace však mohla mít velmi smutné následky. Díky necitlivému zpracování popisu exekuce v tisku došlo i k takové nešťastné události, jaká se stala v roce 1927 u Frýdku-Místku, kdy se na pružné větvi nechtěně oběsil třináctiletý chlapec. Na místě u něj našli noviny s reportáží o olomoucké exekuci Martina Leciána, oběšeného katem Leopoldem Wohlschlägerem za loupeže a vraždy.

K podobné tragédii se po této veřejností pozorně sledované popravě schylovalo i v Náměšti u Olomouce. Tam si jiný, tentokrát pětiletý chlapec nasadil na krk oprátku a „jako Lecián“ se nechal kamarády vést na šibenici, kterou si před tím společně postavili přímo na náměstí. V tomto případě naštěstí stihli obyvatelé Náměště včas smrti dítěte zabránit.

Staré typy a konstrukce šibenic začalo na počátku 20. století postupně nahrazovat tzv. popravčí prkno.

To bylo sestrojené z asi 3,5 metrů dlouhé, bytelné dřevěné fošny, upevněné ve svislé poloze například zapuštěním do země. U horní hrany prkna byl upevněn hák a kladka. Odsouzenec byl spoután, kolem hrudníku opásán pevným popruhem a za něj provazem, provlečeným kladkou, vytažen k hornímu konci prkna. Tam mu byla na krk nasazena smyčka, zavěšená na hák. Dalším dlouhým provazem mohl být popravovaný spoután na kotnících. Když pak kat povolil lano provlečené kladkou, poklesl prudce odsouzenec a smyčka stahující se kolem jeho krku ho zbavila života. Aby bylo umírání rychlejší, mohli ještě katovi pomocníci táhnout vší silou přes spodní kladku za provaz upevněný na kotnících a zkrátit tak popravovanému utrpení.

Za samozřejmost se již tehdy většinou považovalo, že kat při exekuci vymkne věšenému atlas – poslední krční obratel, aby došlo k okamžitému zlomení vazu a odsouzenec zemřel téměř ihned.

Zdálo se, že věšení a šibenicím v té podobě, jak je známe z dávných rytin šibeničních vrchů, již u nás definitivně odzvonilo. Přesto se ale ty vývojově první, dávno překonané, staré kolenové šibenice, ještě jednou na naše území bohužel vrátily.

Stalo se tak za druhé světové války a do Kounicových kolejí v Brně je importovali okupanti přicházející ze země, odkud se k nám kdysi na počátku rozšířil i trest smrti. Nacisté zřídili v kolejích již na počátku války vězení a po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora i popraviště, kde byl vykonáván trest smrti zastřelením.

V roce 1941 pak nechali Němci na bývalém volejbalovém hřišti postavit tři kolenové šibenice, určené pro popravování příslušníků židovského národa a pachatelů hospodářských deliktů. Tyto šibenice měly zcela klasickou podobu, jen provaz se smyčkou byl na konci vodorovného břevna provlečen kladkou, pro usnadnění manipulace s popravovaným.

Exekuce v Kounicových kolejích byly veřejné, ale vstup byl možný, podobně jako v případě nějaké kulturní či sportovní akce, jen s platnou vstupenkou, prodávanou za tři marky. Za výjimečného stavu, vyhlášeného po atentátu na Heydricha, bylo v Kounicových kolejích popraveno 326 mužů a 69 žen.

Nacisté věšeli také v Praze. V proslulé pankrácké sekyrárně, vybudované roku 1943 v přízemí oddělení II/A vyšetřovací věznice německého soudu, fungovala nejen gilotina, ale i 8, slovy osm šibenic! Toto popraviště mělo tři místnosti.

V té první zasedala komise přijímající odsouzené a dohlížející na výkon trestu. Tato komise se zpravidla skládala z přednosty německé soudní věznice, funkcionáře NSDAP, státního návladního, lékaře a zapisovatele.

Druhá místnost sloužila k vlastnímu výkonu exekucí a bylo to vskutku děsivé místo. Jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, dodnes tu příchozímu běhá mráz po zádech a ptá se mimoděk při pohledu na původní smrtící nástroje, proč k něčemu takovému v naší historii vůbec došlo.

Kromě uprostřed stojící gilotiny tu bylo i podivné zařízení, využívané k věšení. Po traverze, upevněné pod stropem, se jak kroužky na záclonách posouvalo osm háků, sloužících k zavěšení krátkých oprátek. K nim se stoupalo po dřevěných dvoustupňových schůdcích. Jestliže kapacita starých kamenných šibenic byla většinou maximálně 7 viselců, zde mohlo oběšených vedle sebe na traverze viset dokonce ještě o jednoho více. Navíc je hrozné, že tato kapacita byla zřejmě často využívána. Podle mého názoru musela být tato „šibenice“, připomínající ze všeho nejvíce jatka, tou zcela nejpotupnější, s jakou se můžeme v našich dějinách setkat. Snad ještě více než samotná gilotina či osm háků na mě však kupodivu zapůsobilo původní porcelánové umyvadlo s dvěma bateriemi na omývání rukou kata a jeho pomocníků, či hadice připojená ke kohoutku ve zdi, určená k nahánění krve do odpadního kanálku.

Třetí místností nacistického pankráckého popraviště pak byla tzv. rakvárna. Tady se těla popravených ukládala do truhel z nehoblovaných prken, aby mohla být odvezena ke spálení do strašnického krematoria.

Jako kat v sekyrárně až do května roku 1945 působil původně skladník a pomocník mnichovského popravčího – Němec Alois Weiss. Jeho pomocníkem byl v Praze vlastní švagr Němec Otto Schweiger a Češi Jan Kříž, Antonín Nerad, a Robert Týfa. Dva posledně jmenovaní sami skončili po osvobození na oprátce. Na hácích se věšelo ve dnech, kdy zahálela gilotina a popravy vykonávali místo výše uvedeného popravčího příslušníci SS. Kolik lidí stihli nacisté za dva roky fungování sekyrárny oběsit se přesně neví, neboť tyto záznamy se nedochovaly. Podle zápisů samotného kata Aloise Weisse však víme, že pod nožem gilotiny vyhasl život 1075 obětí.

Již od roku 1871 vyhrazoval německý trestní zákoník smrt oběšením pouze pro domorodé obyvatelstvo v koloniích, zatímco Němci byli popravování zásadně stětím, či zastřelením (vojáci). V roce 1933 nechali nacisté vztyčit znovu šibenice i na území Německa, aby na nich mohly být potupně popravovány osoby, které se provinily proti německému národu, zatímco ostatní trestné činy byly nadále „odměňovány“ pouze stětím gilotinou, či sekyrou. Podobná pravidla byla podle všeho uplatňována i v pankrácké sekyrárně, kde provazem umírali především židé a zločinci „zvlášť nebezpeční pro německý národ“.

V září 1945 začal v Praze působit Mimořádný lidový soud. Obžalovanými, souzenými a odsouzenými byli tentokrát pro změnu nacističtí zločinci, zrádci a kolaboranti. První ortel tímto soudem vynesený umožnil předvést Pražanům výkon spravedlnosti, již opravdu naposledy, jako zcela veřejnou exekuci. Na pankráckém prostranství mezi justičním palácem, věznicí a dopravními podniky bylo postaveno pódiu se třemi šibenicemi, kde 6.9.1945 rukou kata skonal protektorátní náměstek pražského primátora Josef Pfitzner. Zejména kvůli některým neakceptovatelným reakcím přihlížejících Pražanů, však bylo od dalších veřejných poprav před dopravními podniky upuštěno a výkon rozsudků se napříště přesunul za vysoké vězeňské zdi.

Poprava říšského státního ministra Karla Hermana Franka se pak již konala 22.5.1946 na ženském vycházkovém dvoře pankrácké věznice, jako exekuce poloveřejná, kdy byl vstup regulován zvláštními vstupenkami. Tato poprava, vykonaná na původním (od roku 1926) pankráckém popravišti* prvním poválečným katem Františkem Nenáhlem, byla dokonce filmově zdokumentována. Poněkud pikantní, i když nevím, je-li toto slovo ve spojení s popravou to nejvhodnější, se pak jeví ta skutečnost, že poslední dva schůdky, po kterých se stoupalo z pódia popraviště k horní části prkna se smyčkou určenou pro Frankův krk, si kati vypůjčili od háků v sekyrárně, kde je k věšení využívali esesáci. Tyto schůdky byly nakonec do sekyrárny vráceny a můžeme je tu vidět dodnes, stejně tak jako všechno ostatní autentické vybavení těchto cel smrti.

V roce 1947 bylo staré popraviště na ženském vycházkovém dvoře zrušeno, aby mohla vzniknout dvě nová – za vězeňskou nemocnicí, na dvou k tomu vhodných, oddělených popravčích dvorcích.

Trest smrti zůstal zachován i v novém trestním zákoníku, vydaném v roce 1950. Popravy byly vykonávány v pražské pankrácké věznici, v Brně, či Uherském Hradišti a nebylo jich v polovině 20. století zrovna málo.

Na popravčím prkně končili svůj život především političtí vězni, odsouzení k trestu smrti v komunisty zmanipulovaných procesech, jako vlastizrádci a spojenci západních imperialistických diverzantů. Na rozdíl od dřívějších zvyklostí však mnozí odsouzení neumírali na prkně po zlomení vazu, ale až po dlouhém dušení, neboť byli za krk opravdu „jen“ pověšeni. Tehdy používané popravčí prkno mnohdy nevyužívalo horní kladku, ale jen spodní, přes kterou byl tažen provaz upevněný ke kotníkům. Popravovaný se pak pověsil na hák škrtidlem (ne oprátkou) nasazeným kolem krku a přes spodní kladku se tažením za nohy pomalu udusil.

Milada Horáková umírala rukou kata Vladimíra Trundy 27. června 1950 na jednom z popravčích dvorků pankrácké věznice za vězeňskou nemocnicí 14 minut! Prkno z dvorku číslo 2, kde byla Milada Horáková popravena, se kvůli stavebním úpravám nenašlo. Těsně pod povrchem terénu však byly nalezeny betonové základy popraviště na dvorku číslo 1, na kterém zemřel například Rudolf Slánský. V těchto základech bylo mohutnými dřevěnými klíny stále ještě sevřeno krátké torzo původního popravčího prkna. Spolu s klíny byl tento zbytek šibenice zakonzervován a dnes je součástí expozice Památníku Pankrác. Obě popraviště za vězeňskou nemocnicí byla podle všeho našimi nejvyužívanějšími šibenicemi. Vždyť oběšena tu byla většina z 234 popravených politických vězňů. Poslední z obětí komunistické zvůle Vladivoj Tomek, zemřel na oprátce 17.11.1960. Od této exekuce pak byl tento nejstarší a nejvyužívanější druh hrdelního trestu u nás uplatňován snad už opravdu jen na pachatelích nejtěžších kriminálních činů.

Poslední poprava se na území bývalého Československa konala 8. června 1989, kdy byl trest smrti v Bratislavě vykonán na Štefanu Svitkovi, kterého soud v roce 1987 odsoudil za brutální vraždu těhotné manželky a dvou dcer. Poslední člověk poslaný u nás soudem na smrt (v roce 1988) byl Vladimír Lulek. Byl i posledním ze 194 vrahů, kteří byli v Československu po válce k tomuto trestu odsouzeni a na nichž byla exekuce skutečně vykonána. Popraven byl za ubodání své ženy, jejích tří dětí a vlastní dcery. Tento čin spáchal jako čtyřiatřicetiletý v roce 1986 v Předměřicích nad Labem. Zemřel rukou kata 2. února 1989, brzo ráno v podzemí pankrácké věznice.

Tam se od roku 1954 nacházela popravčí místnost, vybavená jednoduchou smyčkou, zavěšenou na krátké železné trubce zapuštěné ve zdi. V přilehlé místnosti sedávala u stolku komise, dohlížející nad výkonem trestu, složená z náčelníka věznice, lékaře, prokurátora a soudce. Tady se odsouzenci znovu četl rozsudek a jeho zdůvodnění, vězeň byl informován, že jeho žádost o milost byla zamítnuta. Odsouzený si po nasazení oprátky stoupl na kovový poklop, který kat po smluveném signálu ve vedlejší místnosti zatáhnutím za páku otevřel. Pádem do propadliště o velikosti přibližně 80 x 80 x 80 cm a vhodným umístěním smyčky na krku, mohlo dojít ke zlomení vazu, ale nemuselo. Malá hloubka propadla to nezaručovala. Podle svědectví přímých účastníků exekucí v pankrácké popravčí cele umírali ti, kteří neměli to štěstí, v agónii i patnáct minut. Bylo to od roku 1955 naše jediné a poslední popraviště.

A kdo odsouzené v druhé polovině 20. století popravoval? Katem a jeho pomocníky směli být od roku 1954 jen zaměstnanci ministerstva vnitra. Do této funkce byli dosazováni většinou dozorci pankrácké věznice, později pak, když bylo roku 1968 vězeňství převedeno pod ministerstvo spravedlnosti, byl kat vybírán ze zájemců mezi příslušníky Sboru nápravné výchovy. Jméno kata a jeho pomocníků znal pouze předseda Nejvyššího soudu a náčelník Nápravně výchovného ústavu.

Trest smrti byl u nás definitivně zrušen v roce 1990. Byl konec šibenicím, katům a jejich starému, tolik rozporuplnému řemeslu.

Fotografie použité v této kapitole pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.

Slovo závěrem

Naše poslední české šibenice pomalu mizí. Pár se jich snad zachová ve formě nepůvodních zrekonstruovaných turistických cílů, ty ostatní chátrají a rozpadají se zapomenuté ve stínu vzrostlých stromů. Mění se v hromádku kamení, písku a prachu nad neoznačeným hromadným hrobem popravených. A asi je to tak nakonec dobře. Lesy na stovkách šibeničních vrchů dnes halí místa, kde lidé, ať už vinní či nevinní velmi trpěli a umírali. Místa, která byla symbolem drsné a mnohdy nespravedlivé spravedlnosti. Doba, z které tyto šibenice pocházely minula, není již trestu smrti, všichni viselci spočinuli ve vlhké lesní půdě. Do zapomnění odešli konšelé, rychtář i kat. Posledními otisky těchto exekucí je jen něco málo zápisů ve starých knihách a pár na kopci k sobě poskládaných kamenů.

Pokusil jsem se z těchto zbylých stop vyčíst něco, co by mi pomohlo pochopit, jak se tehdy soudilo, jak se katům popravovalo, jak se odsouzencům na šibenici umíralo a jak se na to davu dívalo. Chtěl jsem alespoň z dálky nahlédnout do ne tak úplně vzdálené doby, kdy však stačilo vyjít z domu a člověk mohl vidět jiného člověka, visícího třeba už několik let za krk na trámu. Pokusil jsem se pochopit něco dnes zdánlivě nepochopitelného a snad se mi to i nakonec částečně podařilo. Něco jsem pochopil a mnoho jsem se dozvěděl. A jestli jsem na některém šibeničním vrchu narazil na něco divného, na něco z toho, co se o těch místech po večerech nad svíčkou vyprávělo?

Mandragoru jsem pod šibenicí nikde růst neviděl. Duchové popravených se mi nakonec také vyhnuli. Zůstávají-li však někde opravdu jakési otisky negativní energie, uvolněné při náhlém, násilném či nepřirozeném skonu člověka, s jehož tělem se navíc i po smrti zacházelo velmi nedůstojně, pak by právě šibeniční vrchy musely být takovouto energií přímo nasáklé až přesycené. Ale kdo ví?! Mě přišlo divné a hlavně k vzteku jen to, že až na jednu výjimku pokaždé, když jsem se k některé z šibenic vypravil – začalo pršet. Často jsem pak dlouho poblíž kamenných zbytků popraviště čekal schovaný pod deštníkem a pod beznadějně nacucanými černými mraky, abych si mohl ve chvilce, kdy déšť trochu povolí, rychle šibeničku přeměřit, pozorně prohlédnout a vyfotit.

Bývalá popraviště, šibenice a šibeniční vrchy nejsou zrovna nejveselejším místem pro návštěvu. Zarostlé vrcholy kopců, kde pod nohama tušíte bezprizorní lidské kosti, mohou posloužit spíše k osobnímu tichému zamyšlení, než k veselému rodinnému výletu. Dříve se tu snad k jakémusi falešnému opojnému veselí sice scházeli kejklíři a umělci, točilo se tu pivo a nabízely prostitutky. Šlo možná ale jen o pošetilou romantickou snahu vysmát se smrti a ukázat, že se jí my lidé nebojíme. Ti co tak tenkrát činili však nepřesvědčili ani jí, ani sebe a dnes už to vědí.

Myslím si ale, že i v těch dobách lidem odcházejícím z šibeničáku táhly hlavou trochu hlubší myšlenky, než když předtím na kopec přicházeli. Je asi užitečné občas pomyslet i na věci neveselé. A tak se přimlouvám – navštivte si každý nějaký svůj šibeniční vrch, nějakou tu šibeničku. O krk vám tu již nepůjde, o život nepřijdete, třeba si ale odtud naopak něco inspirujícího odnesete.

* Kat Josef Vašák, který nahradil ve funkci Leopolda Wohlschlägera, vykonal na tomto starém pankráckém popravišti v letech 1930 – 1938 celkem 5 poprav odsouzených vrahů. Neví se, zda-li toto popraviště v rohu vycházkového dvora využívali v prvních letech okupace také nacisté.

Poděkování

Za pomoc při pátrání po našich šibenicích děkuji: Jaroslavu Šefčíkovi, Ireně Novotné, Mgr. Janu Olejníkovi, Mgr. Janě Hubkové Ph.D., PhDr. Martě Cvrkové, Josefu Žiakovi, Haně Rečkové, PhDr. Boženě Kabelíkové, Markovi Neveselému, Danielu Wojtuckému a PhDr. Aleši Kýrovi

Prameny

Blatenské listy, Jan Olejník, 17/2003, 5/2004 * Erhängen mit Dekapitation, Rabl, W. – Haid, Ch. – Katzgraber, F. – Walser, B., Archiv für Kriminologie, 195, 1 – 2, 1995, s. 31 – 37 * Historie trestu smrti, Martin Monestier, Rybka Pablishers 2001 * Hrůzy středověku, Antonín Glanc * Cesta na popraviště, Vladimír Šindelář, Praam 2001 * Dějiny poprav a katů v Čechách, Josef Svátek, Havran 2004 * Osm ran z lásky, Jan Mach, Condor International s.r.o 1994 * Pankrácká popraviště z let 1926 – 1989, Historická penologie 1/2006 * Popravy českých pánů, Vladimír Liška, Fontána 2003 * Státní okresní archiv Jablonec nad Nisou * Šibenice v Bečově n. T. a archeologie popravišť, Petr Sokol, A.R. LV-2003 * Šibenice v Bečově n. T., hrdelní soudnictví a archeologie, Petr Sokol, Západočeský historický sborník 8, 2003 * Šibenice v Jelenohorské kotlině, Krkonoše a Jizerské hory 7/2005, Ivo Laborewicz * Vyprávění o strašidlech, přízracích a podivných úkazech nejsevernějších Čech, Marek Řeháček, Kalendář Liberecka 1997 * Pozůstatek popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Daniel Kovář, Výběr – časopis pro historii a vlastivědu Jižních Čech XLIII 2006 * Zločin a trest v českých dějinách, Jindřich Francek, Rybka Publishers 2002 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 1/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 3/2003, Jindřich Francek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 5/2003, Eva Tomková 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 7/2003, Luděk Jirásek 2003 * Z dějin hrdelního soudnictví, Krkonoše a Jizerské hory 9/2003, Lenka Šormová 2003 * Topograficko-archeologický průzkum a výzkum šibenic v okrese Strakonice v letech 1995-2005, Jan Michálek – Archeologické výzkumy v jižních Čechách 19/2006 * Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje, Josef Panáček, Jaromír Wágner 1990 * Muzeum tortury – Český Krumlov * Popraviště v Čechách a na Moravě od 16. do 19. století, Daniel Wojtucki 2005 * Szubienica w Miłkowie w świetle badan‘ w latach 2007–2009, Krzysztof Grenda, Marcin Paternoga, Honorata Rutka, Daniel Wojtucki 2009 * Petr Kreuz – Archiv hlavního města Prahy * Po stopách plzeňské spravedlnosti, Petr Sokol – Jan Hajšman 2010 * Kronika Horního Slavkova * Toponomie Vranova nad Dyjí, Michal Kaláb * Knihy smolné, Kruh Hradec Králové 1969 * Památník Pankrác, Kabinet dokumentace a historie vězeňské služby ČR * Národní archiv v Praze, Apelační soud, Kniha německých ortelů * Rozsudky v případech kriminálních činů, vydané pražským apelačním soudem pro soudy v Bečově nad Teplou a v Přimdě, Daniel Wojtucki – Sborník Společnosti pro výzkum kamenných křížů 2016

18. díl – Přimda

19. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Zabezpečeno