Naše šibenice 2 Spravedlnost
2. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.
Spravedlnost
Právo a spravedlnost mělo na počátku naší státnosti sloužit především zájmům nejvyšších vrstev společnosti. Úkolem práva bylo chránit panovníka, stát, církev a soukromé vlastnictví šlechty. Postih viníka byl praktikován jako umožnění soukromé msty ze strany poškozených a častým trestem bylo například ukamenování nebo později také finanční či naturální odškodnění. V období stavovské monarchie začaly vznikat i první normy k ochraně státu a jeho právního řádu, ale systém trestů ještě neexistoval. Rozlišovaly se delikty proti ideologickým základům státního zřízení a jeho představitelům, proti právnímu řádu, bezpečnosti a veřejnému pořádku, proti feudálnímu vlastnictví, proti zdraví a životu nebo proti osobním právům příslušníků stavovské společnosti. Stále však bylo možné uplatňovat soukromý mimosoudní postih pachatele. Soudy nejprve existovaly pouze na panovnickém dvoře, později se objevují soudy v centrech hradské správy, vrchnostenské soudy a soudy krajských poprávců.
Hledání pravdy či viny mělo často i poněkud zvláštní podobu. Do 14. století se u nás například zejména při vzájemných sporech běžně využívalo tzv. Božích soudů, neboli Ordálů. Ordálové důkazní řízení nemělo se skutečnou spravedlností nic společného a vina či pravda se při nich potvrzovala nebo vyvracela přírodními silami, za přispění nadpřirozených mocností nebo boží vůlí.
Svázaný člověk se například na provaze spouštěl do vody a pokud se potopil – byl vinen. Důkazem viny byl i projev bolesti při chůzi po dvanácti rozžhavených radlicích nebo při doteku rozpáleného železa. Vzájemné spory se při Ordálech často řešily soubojem nebo závodem v brodění. Vítězem byl ten, kdo se rychleji dostal na druhý břeh řeky, pravdu měl člověk, který svého soupeře porazil v souboji mečem nebo holí. Označila-li například žena nějakého muže za vraha, mohla jeho vinu dokázat ve vzájemném souboji. Aby se síly muže a ženy vyrovnaly, musel muž při souboji stát po pás ve vykopané jámě.
V roce 1420 se principem pro uplatňování práva staly husity navržené normy v podobě čtyř pražských artikul, na jejichž základě byla roku 1436 tzv. kompaktáta vyhlášena základním zákonem země. Zásadní novinkou tohoto programu bylo zrovnoprávnění všech vrstev společnosti před soudem, čehož však bylo v praxi málokdy dosaženo.
Za následné vlády Jiřího z Poděbrad, snad díky působení husitských kněží i z přesvědčení samotného panovníka, nastává v dějinách České země pozoruhodné a výjimečné období, kdy se téměř přestal používat trest smrti. Z časů panování tohoto krále například není v Praze zaznamenána jediná poprava.
Na přelomu 15. a 16. století, kdy dochází ke zřetelnému rozdělení společnosti do tří stavů, jsou svatováclavskou smlouvou z roku 1517 rozděleny i kompetence soudů. Šlechtici mají být pro příště souzeni soudy zemskými, měšťané soudy městskými.
Roku 1548 vznikl ještě soud apelační, kam směřovala odvolání od všech ostatních soudů. Tento soud ale nezasedal za účelem objasnění projednávaného případu, nýbrž zkoumal, nedošlo-li k procesnímu pochybení příslušné soudní instituce v konkrétní kauze.
Od druhé poloviny 17. století pak přes apelační tribunál procházely prakticky veškeré rozsudky městských soudů, ten je potvrzoval či revidoval. Byl také často nepřímým účastníkem vyšetřování zločinů, když většinou písemně instruoval městské soudce a vyšetřovatele.
Městské soudy
Již roku 1337 vydal Jan Lucemburský několik listin, kterými nově definoval kompetence podkomořího a udělil některým královským městům hrdelní pravomoci. Světská a církevní vrchnost si ponechala nástroje k potírání zločinů ohrožujících jen její bezprostřední zájmy a postih ostatních deliktů ve stále větší míře přenechávala městským soudům.
Mnohem většími pravomocemi přitom disponovaly poměrně samostatné soudy královských měst, zatímco soudy v poddanských městech stále do velké míry podléhaly vrchnostenským úředníkům.
Jediným představitelem městského soudu ve městech, kterým bylo uděleno hrdelní právo, byl zpočátku zpravidla rychtář. Později byly zakládány jako rychtářův pomocný sbor městské rady, které ale časem přebraly veškerou moc normotvornou, soudní i výkonnou. Rychtář se postupně stal jen vykonavatelem některých rozhodnutí rady a jakýmsi městským „šerifem“. Účastnil se výslechů a exekucí, zajišťoval uvěznění provinilců, ohledával místa činů, stíhal uprchlé zločince a sjednával také s katem provedení exekuce (většinou přes právního posla).
Prvním a nadlouho také jediným návodem na „provozování“ spravedlnosti městskými soudy se stal zákoník nazvaný Práva městská Království českého Pavla Kristiána z Koldína vydaný roku 1579.
Do městské rady se volilo zpravidla dvanáct radních či konšelů, kteří se většinou po čtyřech týdnech střídali ve funkci purkmistra, stojícího v čele rady. Tento orgán řešil na pokyn vrchnosti i z vlastní iniciativy zásadní záležitosti města a jeho obyvatel. Upravoval městské normy a byl „provozovatelem“ spravedlnosti. Když rada plnila funkci městského soudu, byli z jejího středu vysíláni k útrpným výslechům stíhaných osob jen někteří členové rady spolu s rychtářem, aby odtud přinesli zprávu o průběhu výslechu a ovlivnili tak zásadně vynesení rozsudku celou městskou radou.
Městským soudem byl nejprve proveden předběžný výslech a pokud se jednalo o závažnější trestný čin, byl obviněný předán k výkonu útrpného práva – k tortuře. Stalo se tak zpravidla i tehdy, když se obviněný ke svému činu před městskou radou přiznal a to z toho důvodu, aby při bolestech vyjevil všechny další okolnosti svého zločinu, aby prozradil své případné kumpány, nebo se doznal k dalším svým prohřeškům. Již samotným obviněním se tak člověk ocitl ve velmi svízelné situaci. Čekalo ho v každém případě kruté, často mrzačící mučení, při kterém ho většinou donutili přiznat se i k tomu co neudělal a potom následoval tvrdý trest – často trest absolutní, někdy ještě doplněný dalšími bolestivými zostřujícími tresty.
Účastníkem celého trestního řízení byl také městský písař. Zapisoval do radních protokolů žaloby, průběh soudního procesu, vyřizoval s trestním řízením související korespondenci. Byl také přítomen výslechům ve vězení i v mučírně. Zapisoval průběh tortury a hlavně výpověď obžalovaného do tzv. smolných (černých) knih. Některá větší města pak měla na tuto práci „specialistu“ – tzv. krevního písaře.
Tortura
Druhů mučení bylo samozřejmě mnoho. U nás se tohoto způsobu vynucení přiznání užívalo od 14. století a dlouhou dobu nebyl výkon tortury sjednocen žádnými psanými pravidly. Až hrdelní řád Josefa I. dal v 18. století katům vykonávajícím mučení jednotný manuál pro provádění útrpných výslechů, který však vycházel z již dávno zaběhnutých postupů.
Podle tohoto hrdelního řádu Josefa I. byl vlastní výkon útrpného práva rozdělen na několik stupňů. Nejprve byl ale obviněnému představen kat a jeho mučící nástroje. Už tato „formalita“ prováděná v ponurém prostředí mučírny většinou na vyslýchaného velmi neblaze zapůsobila.
Za přítomnosti rychtáře, vybraných konšelů a písaře pak mohl kat a jeho pacholci přistoupit k úvodnímu stupni útrpného výslechu. První a nejlehčí fáze mučení byla prováděna tzv. vazbou, kdy byla obviněnému kolem předloktí utahována pevná šňůra.
Dalším stupněm tortury bylo drcení palců v tzv. palečnici. Palečnicí byla nazývána dvě až tři plochá, 20 cm dlouhá železa, vybavená na vnitřní straně výstupky, hroty či rýhováním. Železa byla na obou stranách spojena silnými šrouby, jejichž utahování umožňovalo způsobit bolestivé sevření palečnice okolo prstů.
Drcení nohou španělskou botou bylo následující a bolestivější částí mučení. Dvě železa dlouhá 30 cm. obepínala lýtko vyslýchaného a byla podobně jako palečnice stahována šrouby, aby vnitřními hřeby způsobovala co největší utrpení. To bylo ještě zvyšováno různými drtiči kloubů, opatřenými nejčastěji ozubenými hřeby.
Po mučení španělskou botou přicházelo na řadu tzv. suché trápení. Při něm byl obviněný nešťastník položen zády na šikmo položený žebřík, ruce měl uvázané k jeho horní příčce za hlavou a nohy spoutané lanem, namotaným na jakýsi rumpál. Otáčením rumpálu, navíjením lana a natahováním mučeného se provádělo tzv. stržení, při němž docházelo k vykloubení rukou v rameni a potrhání svalů. Zatímco pacholek navíjel lano na rumpál, kat stál na žebříku nad mučeným a smýkal jím, aby byla bolest ještě větší.
Když už vyslýchaný ležel stržen po suchém trápení na žebříku, byl připraven na závěrečný stupeň tortury – tzv. světlé trápení. Při něm mučeného pálil kat na těle svazkem svící, což mohl až třikrát opakovat.
Někdy byl obviněný na konci útrpného výslechu ještě svázán do kozelce a vytažen provazem do výšky, aby mu pak na nohy mohla být zavěšena těžká závaží.
Po celou dobu tortury byl mučený tázán, zda přiznává svou vinu, případně na další podrobnosti svého skutku, jiné „hříchy“ z minulosti či osoby, které byly do zločinu také zapleteny.
Pokud se obviněný při tortuře ke zločinu nepřiznal, byl propuštěn na svobodu. Opustil mučírnu s rozdrcenými a vyvrácenými klouby, popálený, víc mrtvý než živý. Mnoho jich takových ale nebylo. Často bylo doznání i pro nevinného jediným vysvobozením z nelidského utrpení, přestože věděl, že ho následně čeká trest smrti.
K dobru systému tortury lze připočíst snad jen pravidlo, podle něhož útrpnému výslechu nebyly vystavovány děti do 14 let, těhotné ženy, ženy v šestinedělí, staří lidé od 60 let výše, hluší a němí, duševně nemocní a osoby vyšších stavů. Tortura jako součást výslechu při soudním procesu u nás byla definitivně zrušena nejvyšším nařízením Marie Terezie v lednu roku 1776.
Tresty
Druhů trestů bylo na našem území praktikováno tolik, že je snad nelze ani všechny vyjmenovat. Někdy se trest upravoval tak, aby co nejvíce připomínal spáchaný zločin. Mnohdy se v Čechách objevovaly i tresty velmi „exotické“, nemající tu žádnou tradici. Takové druhy exekuce sem byly importovány během vojenských vpádů cizích vojsk, nebo se k nim šlechta inspirovala během svých stále častějších cest do dalekých zemí.
Postupně však přeci jen i udělování trestů bylo podřízeno určitým pravidlům. Tresty byly postupně rozděleny na dva druhy – tresty předem určené zákonem (poenae ordinariae) a tresty udělené podle uvážení soudců (poenae extraordinariae). Toto rozdělení tak i nadále umožňovalo značnou variabilitu a soudcům dávalo prostor pro jejich fantazii. Vždy však šlo především o to, aby trest měl patřičný zastrašující účinek na co největší počet obyvatelstva. Odsouzenec, na kterém byl trest vykonáván, se pak stal už jen pouhým nástrojem demonstrace nelítostného práva.
Tresty podléhaly i zřejmé symbolice a podobě spáchaného zločinu. Oheň a voda očišťovaly duši, ztráta jazyka (řeči) zabraňovala rouhání či nactiutrhání, ztráta ruky schopnosti krást.
Mezi lehčí tresty patřilo například podmíněné odsouzení k trestu smrti. Takový odsouzený byl obvykle připoután k pranýři stojícímu na veřejném místě. Měl nasazenou potupnou masku, nákrčník nebo obojek s hruškou v ústech. Byl nucen se sám fackovat nebo pojídat kolomaz. Na krku míval zavěšenou cedulku se stručným popisem činu který spáchal. Po několika dnech byl odsouzený označen cejchem nejčastěji vypalovaným do zad, který tvořila písmena R (Relegatus), nebo RBO (Relegatus Bohemiae). Cejchem byl někdy také symbol hrdelního soudnictví – šibenice či lámací kolo. Pak byl odsouzenec vymrskán z města.
K pranýři byli přivazováni i ti kteří spáchali delikt proti mravnosti, nactiutrhači či drobní zloději a překupníci. Nepoctiví řezníci, zelináři či pekaři byli zavěšováni do košů visících nad řekou, spouštěni a mácháni ve vodě.
Trest oběšením byl nejrozšířenějším, nejméně čestným trestem smrti u nás a byl udělován především za majetkové delikty. Ženy však končily na šibenici jen výjimečně. Věšelo se na provaze i na řetězu, věšelo se za krk i za nohy. Někdy byli odsouzení zavěšováni na háky za různé pevné kosti těla. Věšení u nás prošlo dlouhým vývojem a stalo se tak oblíbeným, že přetrvalo až do roku 1990.
Zásadně stětím byli trestáni příslušníci vyššího stavu, a osoby, kterým byla tímto z nějakého důvodu projevena milost. Useknutí hlavy bylo považováno za nejméně krutý a nejméně potupný druh popravy. Někdy se tento způsob exekuce upřednostňoval i z toho důvodu, že nepříjemně kvetl černý obchod s kusy těl oběšenců a předměty uloupenými z šibenic.
Na hranicích umírali žháři a osoby odsouzené za čarodějnictví či sodomii. Žháři se upalovali zásadně zaživa, neboť jejich zločin byl považován za jeden z nejtěžších. Lidé žijící ve městech a vesnicích, postavených převážně z dřevěných budov, měli z ohně panickou hrůzu a pro paliče naznali slitování. Ohně se ale užívalo i při provádění zostřujících trestů, při nichž byli odsouzenci páleni na různých místech těla, či dokonce opékáni nad mírným ohněm a pomazáváni při tom smolou. Známé jsou také případy, kdy na hranici skončili lidé pro rouhání a odpadnutí od víry, když jim byl předtím jazyk vytažen týlem.
Mezi těžké tresty patřilo lámání kolem nebo čtvrcení. Při lámání kolem byl odsouzenec zpravidla uvázán na velký dřevěný kříž ve tvaru písmene „X“, položený na zem a těžkým kolem od vozu či hranolovitou železnou tyčí mu byly lámány údy v kloubech, pod nimiž byly v kříži prohlubně či zářezy. Lámání kolem mělo lehčí a těžší formu. Při té lehčí byl zločinci prvním dopadem kola na krk zlomen vaz a další lámání již bylo jen divadlem bez trápení popraveného. Těžší forma naopak slibovala odsouzenci dlouho trvající muka, neboť lámání postupovalo od dolních končetin směrem nahoru (na každou končetinu dva údery) a osvobozující smrtelný úder na krk nebo hruď přicházel až nakonec. Mnoho lámaných však závěrečnou ránu do hrudi přežilo a jejich trápení pokračovalo. Lámáním ztrestaní, někdy ale stále živí odsouzenci byli pak často svými zpřeráženými údy vpleteni do loukotí kola a s ním tváří k obloze vztyčeni na kůlu poblíž popraviště. Kolem lámáni bývali například lidé odsouzení za úkladnou či loupežnou vraždu.
Vpletením do kola, nasazeným na stojícím dlouhém kůlu, byly často zneuctěny i mrtvoly již dříve popravených lidí sundané ze šibenice, aby se tím ještě více zvýraznila potupnost jejich neslavného konce. Okolí mnohých našich popravišť tak bylo rámováno i několika kůly s koly, z jejichž paprsků visely k zemi polámané zbytky lidských končetin.
Při čtvrcení ležel odsouzený na zemi, přivázán za končetiny ke čtyřem do země zaraženým kolíkům a kat mu postupně odsekl ruce i nohy. Někdy se ke čtvrcení používali také koně, kteří popravovaného na čtyři kusy doslova roztrhli.
Za krále Vladislava se k nám z Uher rozšířil krutý trest narážení na kůl. Ten byl svým zašpičatělým hrotem zaveden do těla řitním otvorem a spolu s odsouzencem vztyčen a zapuštěn do země. Pokud byl kat zručný a hrot kůlu vhodně zaoblený, nemusel způsobit v těle žádná akutní tržná zranění a smrt přicházela velmi pomalu. Odsouzenec žil často ještě několik dní, vlastní vahou se nabodával víc a víc, dokud mu pomalu stlačované vnitřnosti definitivně nevypověděly službu. Takto v strašných a dlouhotrvajících bolestech umíraly především matky, které zavraždily své dítě.
Za zabití vlastního potomka, často i ještě nenarozeného se u nás ale častěji praktikoval jiný trest. Při něm byla provinivší se žena někdy zaživa, někdy již předem usmrcená zahrabána poblíž šibenice, když jí byl předtím k srdci přiložen špičatý kůl. Silným úderem palice pak kat proklál zahrabané matce její srdce.
Od roku 1803 do roku 1989 byl na našem území v oblasti civilního trestního práva udělován již jen výhradně trest smrti oběšením.
Kat
Tím v jehož rukách zpravidla veškerá spravedlnost končila byl kat. Byl součástí privilegovaného soudního aparátu a přesto vyvrhelem společnosti – sníženou osobou. Byl nečistý, neplnoprávný a nehodný nažívání s ostatními občany. Většinou musel přebývat v ústraní za městskými hradbami, nebo v prostorách, které byly součástí hradeb, daleko od ostatních, v odpor vzbuzujícím obydlí zvaném katovna. Nesměl používat ani hlavního vchodu do města a procházel proto jen pro něj určenou brankou. Vyhrazené místo měl v hostinci i v kostele. Vždy stranou od lidí, vždy sám.
Povolání kata se u nás poprvé objevilo pravděpodobně s příchodem křesťanství. Do té doby u nás katů nebylo třeba, neboť tu neexistoval ani trest smrti. Pro staré Slovany bylo nejvyšším trestem za nejtěžší zločiny (zpravidla za krádež nebo loupež) vyhnání z rodového společenství, což se však v těch dobách často trestu smrti rovnalo. Takový vyhnanec se totiž nikdy nesměl vrátit, nenašel útočiště u žádného jiného společenství, pozbyl veškerých zvykových práv tehdejšího člověka a jeho zabití nebylo zločinem. Po průniku nových, především germánských vlivů na naše území se prosadilo i nové vnímání spravedlnosti a trestu. Teprve tehdy začala být představiteli spravedlnosti prolévána krev.
Dlouhá tradice trestu smrti v sousedním Německu přinesla i nebývalou rozmanitost a krutost exekucí. Mezi nejtěžší zločiny například patřilo pytlačení na panském a trest byl velmi potupný. Odsouzenému bylo naříznuto břicho, střeva za jeden konec vytažena a přibita ke stromu. Zločinec pak musel běhat kolem kmene, až ze sebe všechna střeva vysoukal a omotal jimi strom.
Kat však zpočátku vykonavatelem rozsudků nebyl. Exekuci v Německu prováděli nejprve kněží, kteří byli zároveň i soudci. S přenosem soudních pravomocí na světské tribunály pak byla úloha popravčího přesunuta na nejmladšího ze soudců. Tím ale často býval šlechtic a proto tenkrát nebyl vykonavatel rozsudků považován za nečistého.
Skutečný „nečestný“ kat, tak jak ho znali lidé středověku, přišel do střední Evropy až na přelomu 1. a 2. tisíciletí našeho letopočtu z Říma, kde mělo toto povolání dlouhou tradici.
První zmínka o popravě a zřejmě i výkonu kata na našem území pochází z roku 995, kdy měla být mečem sťata jakási žena, která se dopustila cizoložství s knězem. Od 11. století se pak již s trestem smrti i s osobou popravčího setkáváme v písemných pramenech běžně.
Katem se stával většinou jen člověk bez budoucnosti, zoufalec, zločinec nebo biřic. Toto řemeslo bylo velmi často dědičné, neboť synové popravčího neměli šanci získat jiné „počestné“ živobytí. Kat mohl uzavřít sňatek zpravidla pouze s dcerou jiného kata. V kostele měl někde vzadu vyhrazenu dlaždici, na které směl stát, v krčmě své vlastní nádobí. Chtěl-li si na zábavě zatančit, musel nejprve požádat o svolení a mohl samozřejmě provést jen svou vlastní ženu. Když tančil on, ostatní stáli. Potom byl taneční parket pokropen vodou a zameten (očištěn). Teprve pak mohla zábava pokračovat. Veřejně se dotknou popravčího znamenalo pozbýt cti i postavení. Podezřelé bylo už jen to, když s ním někdo promluvil.
Kat musel být také na první pohled rozpoznatelný. Proto měl chodit v černém nebo červeném oděvu. Často se v historických pramenech mluví i o černém (tmavém) plášti s rudou podšívkou. Rudou kápi, jak ji známe z mnoha filmů, však kati při výkonu svého řemesla nikdy na hlavě nenosili. Využívali ale ojedinělého privilegia a chodili ozbrojeni kordem.
Katovo jméno se nesmělo vyskytovat mezi jmény řádných občanů a proto bylo jeho narození, svatba nebo úmrtí farářem zaznamenáno až na poslední straně příslušné knihy. Ani po smrti, stejně jako jeho oběti, nepatřil mezi ctihodné občany a proto býval pochován mimo vysvěcenou půdu za hřbitovní zdí.
Přesto býval kat často uznávaným léčitelem. Dobrou znalost lidského těla mnohdy doplňoval schopností aplikovat léčivé byliny a vedle zlomenin, vykloubenin nebo otevřených ran tak dokázal zbavit člověka i jiných, vnitřních neduhů.
V sousedním Německu dokonce po určité období platilo poněkud zvláštní pravidlo, že kat který sťal na sto osob, má již tolik zkušeností s lidským tělem, že mu náleží titul doktora lékařství. Berlínský kat Martin Koblenz obdržel dokonce roku 1706 od krále Fridricha I. čestný titul tělesného lékaře a dvorního medika.
Kromě někdy opravdu účinných léčitelských postupů si kat mnohdy přivydělával i prodejem talismanů a magických předmětů, souvisejících s jeho řemeslem. Lidé proto tajně v noci chodili do katovny pro krev sťatých, pro části těl popravených, třísky ze šibenice, hřeby, oděvy viselců, nebo provaz či řetěz sundaný z krku oběšence. Především o krvi popravenců se věřilo, že má kouzelnou léčivou moc. Často i se svolením vrchnosti proto zachytával kat krev sťatých a dával jí pít nemocným. Lidé nezřídka podpláceli i jeho pacholky, aby jim v krvi alespoň namočili šátek nebo jiný osobní předmět. Kat si někdy přilepšoval i zpracováváním kůží, jindy vykonával práci pohodného* (rasa).
Mistr popravčí byl placen z městské pokladnice. Jeho odměna byla závislá na druhu trestu, který měl vykonat.
V roce 1683 dostával podle nařízení místodržících vycházejícího z císařského reskriptu za mučení palečnicí 35 krejcarů, za mučení ohněm nebo „zasucha“ bez ohně 2 kopy, za stětí, oběšení nebo zahrabání zaživa a probití srdce kůlem pět kop, za vpletení do kola, vytažení jazyka týlem, upálení, lámání kolem nebo čtvrcení 6 kop. 8 kop dostal kat za popravu, kdy byl zločinec nejprve smýkán koňmi, trhán kleštěmi, nebo z něj byly řezány řemeny a potom byl následně upálen nebo lámán kolem.
V roce 1707 byl vydán nový útrpný a hrdelní řád Josefa I., v němž se stanovuje i o něco vyšší mzda pro kata za jednotlivé úkony. Za oběšení, stínání nebo setnutí ženy a její probodnutí kůlem v hrobě měl dostat 6 zlatých. Za upálení, lámání kolem a čtvrcení to bylo 7 zlatých. Za uřezání uší a stahování kůže z těla dostal kat pouze 2 zlaté a 24 krejcarů.
K povinnostem popravčího však často kromě provádění útrpného práva při výslechu a výkonu rozsudku patřilo i zametání náměstí, čistění stok a záchodových jímek nebo zahrabávání sebevrahů pod šibenicí. I tyto práce ještě více snižovaly prestiž tohoto již tak opovrhovaného řemesla ve společnosti.
Ani při provádění popravy neměl kat lehkou situaci. Špatně řemeslně vykonaná exekuce, pochybnosti o vině odsouzeného nebo selhání smrtícího zařízení mohlo popudit přihlížející dav k útoku na popravčího. Stalo se mnohokrát, že v napjatém okamžiku provádění trestu stačilo jen malé zaváhání a kat byl davem ukamenován nebo sťat vlastním mečem. To se přihodilo například pěti popravčím na Hradčanech a Pohořelci v roce 1509. Ukamenován davem zemřel i plzeňský kat Jan v Klatovech v roce 1557, kdy byl po nevydařeném stínání a následném útěku lidmi dohnán, chycen a usmrcen. Ještě před tím byl ale donucen vykopat jámu pro popraveného.
Kat se proto vždy snažil, aby exekuce měla co nejhladší průběh, aby měl všechny nástroje skvěle připravené a aby byl odsouzený v co největším klidu. Často k němu proto přívětivě promlouval, zacházel s ním mírně a snažil se zabránit tomu, aby popravovaného přepadl nějaký srdceryvný záchvat zoufalství. Jakákoliv taková scéna na popravišti by mohla být katovi osudná.
Na místa, kde došlo k takovým incidentům a byl při nich usmrcen popravčí, dodnes někde upozorňují tzv. dvojité, neboli oboustranné smírčí kříže.
Jeden takový můžeme najít například u Třeště na Vysočině. Říká se mu Katův kámen a vypráví se o něm tato pověst. Na přilehlém šibeničním vrchu měl prý městský kat jednoho dne vykonat popravu dopadeného zločince, který dlouho přepadáním, násilnostmi a loupežemi sužoval zdejší kraj. Když však odsouzeného přivedli před kata, ten v něm ke své hrůze poznal vlastního bratra. Dále pověst uvádí, že kat třikrát sekl sekerou a třikrát minul bratrovu hlavu ležící na špalku. Náhoda, snaha bratra zachránit, nebo vlastní selhání? Následovalo nevyhnutelné. Podle tehdejších pravidel dostal odsouzenec milost, když třikrát přežil svou vlastní smrt. S tím se ale nebyl ochoten smířit přihlížející dav. Lidé se vrhli na zločince i na popravčího. Omilostněnému lupiči se podařilo utéci, kata dav ukamenoval. Zaplatil tak životem za neschopnost popravit vlastního bratra! Časem snad někdo z kamenujících dal pod šibeničním vrchem postavit oboustranný smírčí kříž a pokusil se tak vyrovnat s pozemskou spravedlností a snad i s vlastním svědomím.
Tento téměř romantický příběh má však několik nevěrohodných míst, zejména co se týče vlastní popravy. Vždyť stětí sekerou se u nás téměř neprovádělo, špalek se na našem území užíval jen výjimečně a pro lupiče byly vyhrazeny jiné tresty – zejména oběšení. Katův kámen však u Třeště opravdu stojí a agresivita nespokojeného obecenstva namířená proti popravčímu tak vzácná nebyla!
Zdá se, že příslušníci tohoto řemesla byli svým klientům v mnoha ohledech blíž, než by odpovídalo jejich úloze při výkonu tortury nebo trestu. Především nahlížení veřejnosti na odsouzence, mistra popravčího, jeho pacholky i rodinu bylo téměř totožné.
Toto prokleté řemeslo mělo snad jen jedinou výhodu. Při tom všem, pro co byl popravčí využíván, při pevně stanovené mzdě z městské pokladny a díky tomu, že si jej v mnoha případech půjčovaly za slušný peníz blízká města, která neměla vlastního mistra ostrého meče, byl kat většinou poměrně zámožný člověk. Neměl však při svém postavení mnoho příležitostí k utrácení a tak si dopřával hlavně dobrého jídla a pití, či si pořizoval drahé oděvy, jak ukazují některé dobové kresby.
A jak sám popravčí pohlížel na své působení? O tom snad něco vypovídá třeba nápis na čepeli meče (jeden ze symbolů a zároveň nástrojů tehdejších exekucí) třebíčského kata, dochovaného z roku 1602. „Kdykoli tento meč pozvednu, přeji všem ubohým hříšníkům věčný život. Mí pánové zabraňují zlu, já vykonávám jejich rozsudek.“
Až za vlády Josefa II. byl kat i jeho rodina oficiálně uznáni za počestné občany. Zažité vzorce chování, smýšlení a předsudky lidí se ale jen tak ze dne na den změnit nedají.
Velmi nevděčnou funkcí v systému městských soudů byl post právního posla (biřice, šatlavního hospodáře). Člověk vykonávající tuto službu byl stejně jako kat považován za sníženou a nečistou osobu. Bydlel spolu s vězni v šatlavě a staral se o jejich základní potřeby. Vyhlašoval rozsudky, při exekucích zvonil na zvonec, vyvolával odsouzené a někdy sám vykonával menší tělesné tresty. V některých případech zastával právní posel i funkci katova pacholka. Při útěku vězňů z šatlavy byl často tím, kdo musel být nejdřív odstraněn, neboť představoval první překážku v cestě za svobodou. Za to vše bral většinou podstatně menší plat než kat a stál na společenském žebříčku snad ještě níž než on.
Někdy snad v roce 1397 na Karlštejně sebral nejvyšší králův hofmistr Hanuš Opavský svévolně své poddané a povraždil s nimi několik českých pánů. Za tento „popravčí“ čin pak vešel do povědomí lidí jako „mistr Hanuš“. Od těch dob se i všem katům v Čechách pak po několik staletí říkalo tímto přízviskem.
*Pohodný, ras, drnomistr, drnní mistr, wasenmeister, abdecker – dříve i koncesovaná ale nečistá živnost, jejíž náplní bylo odstraňování zdechlin uhynulých zvířat, odlov a utracení toulavých a nemocných psů, vybírání záchodů, odpadků atd. Dnes bychom řekli asanační technik. Uhynulá zvířata ras v rasovně dále zpracovával – stáhl je z kůže, kůži nasolil a vydělal, velké kosti, rohy a paznehty usušil, poté z nich vařil klíh. Sádlo se zpracovávalo na mýdlo. Co zbylo, zahrabalo se na vyhrazeném mrchovišti, někdy i na popravišti (časté nálezy kostí a koster domácích zvířat v blízkosti ostatků popravených. I pohodný někdy „povýšil“ na kata. Výrazně si tím finančně polepšil, stal se šlechticem mezi bezectnými.
Šibenice název
Souřadnice:
1. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.
3. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.