Naše šibenice 16 Vranov nad Dyjí

7. 10. 2012

16. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Vranov nad Dyjí

V zákrutách silnice na Onšov, prokousávající se skálou nad řekou Dyjí, východně od Vranova, stojí na zalesněném skalním ostrohu zbytky báze čtvercové šibenice. Část kamenné podstavy, tu a tam vyspravená cihlou, se zachovala v podobě pobořených zdí, především na západní a východní straně bývalé stavby. Ze severní a jižní strany nezůstalo téměř nic až k úrovni lesního terénu, což je možná částečně způsobené tím, že se v jedné z těchto zdí nacházel vchod do objektu.

přibližné rozměry naměřené 10. 7. 2012
výška šibenice: 120 cm v nejvyšším bodě západní zdi
síla zdiva: 70 cm
délka sever – jih: 546 cm
délka zdiva východ – západ: 586 cm

Vršek na kterém šibenice stávala je dobře viditelný ze zámku. V 18. století se nazýval Halsgerichtsberg, ještě později pak Galgenberg. Je známo, že se zde poslední poprava konala v roce 1739 či 1740. Kat byl k výkonu trestu do Vranova povolán z Mikulova. Po těchto exekucích se pak majitelka panství Marie Anna Pignatelli, pro vysoké finanční náklady spojené s výkonem hrdelního práva, tohoto privilegia vzdala.

V obhlídce vranovského popraviště se mě dlouho pokoušela zabránit prudká bouřka, doprovázená přívalovým deštěm. Když jsem se do lesíku nad silniční zákrutou přeci jen dostal, spatřil jsem typické trosky šibeniční podstavy, velmi připomínající rozpadající se základnu popraviště u Rožmberku nad Vltavou.

Ploché kameny spíše menší velikosti, slepené dodnes držící maltou, jsou do silných zdí naskládány bez výraznějšího kamenického opracování a ani jejich uložení není zrovna ukázkou zednické preciznosti. Přesto věřím, že muselo jít vzhledem k mohutnosti zdiva a stavu spojovacího materiálu o celkem bytelnou stavbu, která plně vyhovovala svému účelu.

Uprostřed vnější strany západní zdi, přibližně ve výšce 80 cm nad dnešní úrovní okolního terénu, jsem objevil úmyslně zhotovený, malý (asi 20 cm široký) výklenek půlkruhového tvaru, jehož funkci neznám. Veškeré parametry, které jsem následně na místě naměřil, přesně zapadají do určité rozměrové šablony, kterou tehdejší řemeslníci při stavbách čtyřbokých šibenic dodržovali.

Podle některých zdrojů, a to včetně historických map, stálo popraviště pod vrcholem blízkého kopce s kótou 444, na místě zvaném U Lomu, severně od Zadních Hamrů (48°53‘44.862“N 15°49‘41.766“E). Trosky zdí na ostrohu v zákrutách by pak měly být pozůstatkem katovny. Podle dalšího zdroje zde stála katovna a také se tu popravovalo! To by mohlo znamenat, že u Vranova stály popraviště dvě, nebo bylo postaveno nové na vhodnějším místě a staré se přestalo využívat. Možná někde poblíž stávajících zbytků zdí skutečně stávala i katovna. Neumím si ale moc představit, že by byla takto vystavena na tak dobře viditelném místě, spíše bych ji očekával někde stranou, trochu více zastrčenou, nenápadnou.

Nevím, téměř čtvercové základy na ostrohu v silniční zákrutě bych podle všech propozic rozhodně nepovažoval za zbytek obytného domku, ale právě za šibenici. Přesto mi nezbývá než pátrat dál a pokusit se tento můj předpoklad potvrdit.

15. díl – Miłków

15. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu.

17. díl – Třebíč

18. díl seriálu o pozoruhodných, ale již téměř ztracených a zapomenutých památkách, skrývajících se ve stínu stromů na některých vršcích poblíž českých a moravských měst. O místech, odkud pro mnohé příchozí již nebylo návratu. Popraviště, jejich historie, příběhy a to málo, co zůstalo z kamenných zdí, které pamatují tolik lidské bolesti. Naše minulost v jedné ze svých nejsmutnějších, nejděsivějších a zároveň nejpoučnějších podob.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error: Zabezpečeno