Snad o stovkách míst, objektů či přírodních útvarů v Čechách a na Moravě se říká, že až zde dojde k přesně vymezené změně stavu, nastane konec světa. Až se vylije voda z rašeliniště …, až se uvolní kámen ze skalní stěny …, až pukne zvon …, až pohybující se menhir doputuje ke kostelíku …, až se uzavře meandr řeky …, nebo až se trhlina ve skále rozestoupí natolik, že …, pak přijde hodina posledního soudu! Bylo by jistě zajímavé v případech kdy je to možné, prozkoumat a změřit průběh měnících se veličin, jestli náhodou skutečně nesměřují ke stejnému bodu v čase a určit pak toto zásadní datum naší budoucnosti. Možná ho ale raději znát nechceme a objekty o nichž se podobné zvěsti tradují navštívíme jen proto, abychom se přesvědčili, že je to ještě daleko. Jedním takovým kamenem předpovídajícím konec všech dní, je i skalka na vrcholu kopce u Chudenic na Klatovsku.

Roku 973 se tudy z Prahy do Bavor vracel řezenský biskup sv. Wolfgang. Byl zřejmě dobře naladěn, neboť právě na žádost knížete Boleslava II. založil v srdci českého knížectví první biskupství a vysvětil prvního pražského biskupa Dětmara. Byl už ale také po namáhavé cestě trochu unaven a rozhodl se proto na zalesněném návrší u dnešních Chudenic přenocovat. Ten večer ještě netušil, že se na Klatovsku neplánovaně poněkud zdrží. Když se ráno odpočatý sv. Wolfgang probudil do pěkného dne a rozhlédl se po kraji, zůstal dlouho stát očarován tmavými svůdnými liniemi krásných šumavských hor a hvozdů. Byl tou vyhlídkou natolik okouzlen, že se okamžitě rozhodl na tomto kopci postavit kostel. Biskup byl zřejmě mužem činu a tak se spolu se svými společníky pustil ihned do díla. Práce jim šla pěkně od ruky a stavba rychle rostla. Když se však druhého dne vrátili na staveniště, nestačili se divit. V noci jim někdo vše co vykonali předchozího dne zničil! Biskupovi lidé se znovu dali do práce, ale zboření stavby se opakovalo druhé i třetí noci. Sv. Wolfgang podle neklamných znamení a rozsahu škod poznal, že tím, kdo si kostel na kopci nepřeje je samotný ďábel. I přesto ale odmítl upustit od svého úmyslu vybudovat zde chrám a rozhodl se proti ztělesněnému zlu bojovat.

Biskup odhodlaně stanul na vrcholu kopce a váhou celé své autority odvážně vyzval ďábla, aby přestal ničit jeho dílo a naopak se zapojil do stavby svatostánku. Ďábel se vzpíral, svíjel a odporně kňučel, ale nakonec se přeci jen musel vůli biskupa, disponujícího zvláštní silou, podvolit. Po dlouhém chytračení sepsal s Wolfangem smlouvu, ale podmínil si v ní, že pomůže-li stavitelům, první živý tvor, který do nového kostela vkročí, bude náležet jemu. Biskup s touto podmínkou překvapivě souhlasil. I ďábel byl se smlouvou spokojený a usilovně pracoval, dřel a pomáhal, jen aby už se dočkal své odměny. Vlastními slinami prý dokonce rozdělával maltu, aby bylo zdivo pevné a dohoda z jeho strany naplněná. Kostel byl velmi brzo hotov a mohl přijmout první věřící.

Hned po otevření nového chrámu vyslanec pekla nedočkavě vyhlížel prvního člověka, který do kostela vejde, aby se zmocnil jeho duše. Místo toho však nečekaně z lesa vyskočil popletený vlk a vběhl do svatostánku. „Vezmi si svou odměnu, hle toť první živý tvor, který do chrámu vkročil“ smál se biskup ďáblovi a radoval se, jak pekelníka obelstil. Ďábel byl pokořen, vztekal se a strašlivě řval. Řval tak silně, až nevelká vrcholová skalka kopce pukla a satan v té trhlině zmizel. Několik dní a nocí pak sv. Wolfgang sám střežil puklinu ve skále, aby se ďábel nemohl vrátit. Spal přímo na ní, dokud si nebyl jistý, že satan zůstane za puklinou. Jednoho dne pak světec vystoupil na vrchol skalky, požehnal kraji i české zemi a odešel do Bavor. V kameni po něm dodnes zůstaly otisknuté stopy chodidel a důlek vytlačený jeho biskupskou holí. Místu, kde Wolfgang zahnal ďábla a postavil kostel, se pak začalo lidově říkat Bolfánek.

Téměř o 800 roků později, v letech 1722 – 1725 byl kostelík Sv. Wolfganga hrabětem Františkem Josefem Černínem přestavěn na velký kostel a v dubnu 1726 vysvěcen. V roce 1772 pak nechal hrabě Prokop Černín na puklé skalce vedle kostela postavit tzv. „Šlépějovou kapli“, nazvanou podle otisků chodidel sv. Wolfganga – patrona rodu Černínů z Chudenic. Z Bolfánku se stalo významné poutní místo, vyhledávané hojně i věřícími z Bavorska – rodného kraje oblíbeného světce. Již roku 1782 však byl během josefínských reforem kostel zrušen a o čtyři roky později, po letech chátrání, musel být zbourán. Na kopci u Chudenic zůstala pak jen bývalá zvonice kostela, později upravená na rozhlednu a Šlépějová kaple s čertovým kamenem uvnitř.

Puklá skalka prý dodnes uchovává stopy energie po zápasu světce s ďáblem. Lze prý opravdu najít i místo, kde sv. Wolfgang ležel, když hlídal trhlinu v kameni a ta i dnes nese zbytky záporné síly satana. Senzibilové říkají, že při rozhodujícím střetnutí stál biskup v místě energetického bodu, nacházejícího se ve věži dnešní rozhledny, zatímco ďábel se mu marně bránil u puklé skály. Kámen držící satana za trhlinou, dokáže prý léčit oči a pomáhá při problémech s močovými cestami. Zajímavá je i domněnka, že biskup zřejmě použil při zahánění ďábla druidské znalosti. To by podporovalo teorii, že někteří první křesťanští duchovní znali a používali dovednosti pohanských „mágů“ a s jejich pomocí konali své zázraky. Vždyť i na vrcholu Bolfánku podle všeho před příchodem Wolfganga stávala keltská svatyně a život prvních křesťanů se tehdy ještě velmi intenzivně prolínal se světem pohanů.

Dnes stojí na Bolfánku rozhledna s krásným výhledem do kraje. Je tu možné pochopit, proč byl svatý Wolfgang touto zemí tak okouzlen a proč jí chtěl zbavit číhajícího zla. U paty rozhledny najdeme i malou Šlépějovou kapli s obrazem nebojácného biskupa, namalovaným hraběnkou Františkou Černínovou a po levé straně kaple i kámen s puklinou a stopou světce. Jak je to ale s koncem světa? Jak nám Bolfánek odměří, kdy to má přijít? Stane se to prý tehdy až se zvolna rozevírající trhlina, v které zmizel ďábel po prohraném souboji, rozšíří natolik, že se jí protáhne těhotná žena. Podivné měřidlo! Ne až se satan dostane škvírou na svět, ale až skálou projde žena se svým plodem! Že by znovu pohanská symbolika?