Občas se ptáte, které místo je podle nás nejtajemnější či nestrašidelnější, nebo kde jsme se opravdu setkali s něčím nevysvětlitelným. A tak jsem o tom trochu přemýšlel. Je mnoho míst v naší zemi, která mají své tajemství či nějakou tu strašidelnou pověst. Je u nás pár míst, na kterých vás opravdu zamrazí a po zádech přeběhne takové to zvláštní zašimrání, až vám z toho oko zaslzí. Je však podle mě u nás jen jedno jediné místo, které je víc než strašidelné, je opravdu v pravém smyslu slova děsivé a s ostatními nesrovnatelné. Místo, ke kterému se nevztahuje žádná tajuplná pověst, žádná duchařská historka a dokonce tu nepocítíte ani špetku takového toho romantického strachu z neznáma. Je to prostor čiré beznaděje a utrpení, kde na vás nemilosrdně padne skutečná tíseň a neproniknutelná temnota, jako by na vás hodili těžkou, dusivou, černou deku, jako by jste pocítili dotek samotného pekla.

Toto místo se nachází v přízemí oddělení II/A bývalé vyšetřovací věznice německého soudu v pražské Pankrácké věznici a nazývá se, jak již sami jistě tušíte, sekyrárna. Je to místo, spíše ale několik málo místností, kde bylo za druhé světové války prokazatelně popraveno přes tisíc lidí. A to je velmi strašidelná skutečnost. K uvědomění si celé té děsivosti pak stačí jen náznak poznání hrůzy, kterou si tu lidé před smrtí prošli.

Pobyl jsem zde sotva hodinu, ale celou tu dobu jsem si připadal jakoby svázaný a ochromený, zavalený obrovskou tíhou vědomí toho, co se zde v letech 1943 až 1945 odehrávalo. Jen s velkým sebezapřením jsem se dotkl šedesátikilového nože smrtící sekery, či původních zčernalých oprátek, snad abych se tím přímým kontaktem, fyzickým napojením přiblížil pochopení nepochopitelného. Dotčen, ale zdaleka ne uspokojen pochopením, dozvěděl jsem se následně některá další strohá fakta, která mě však od chápání spíše dále vzdalovala.

Zpravidla v 8:30 ráno přijížděl do věznice, ve dnech určených pro výkon exekucí, německý státní návladní, aby tu nelidský teror na nevinných obětech organizoval. Zprvu nadiktoval vrchnímu dozorci Karlu Sauerovi jména vězněných, kteří měli být daný den popraveni, a ten se pak postaral o jejich předvedení. Vzápětí si naprostá většina těchto nešťastníků vyslechla z úst návladního větu: Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině. Následně byl odsouzený odveden do jedné z přilehlých cel smrti, kde ještě mohl svým blízkým napsat poslední dopis a přichystat se na vlastní konec. A muselo to být velmi obtížné loučení se životem. Zvlášť když k tomu těm, co nebyli první na řadě, v zhruba tříminutových intervalech odbíjelo za zdí hrozivé dunění padající gilotiny.

Vězni, na které pak přišla řada, byli z cel odvedeni na vlastní popraviště, postupně do tří místností, tří bran, kterými měli projít na své poslední cestě. Díky tomu, že se interiér těchto prostor od těch dob nezměnil, můžeme zde spatřit to co oni, můžeme si představit, co je tu čekalo.

V místnosti první, tak jako kdysi vězni stanete před dlouhým stolem, za kterým čeká pět prostých, dnes již naštěstí neobsazených, dřevěných židlí. Tady odsouzení předstupovali před komisi složenou ze státního návladního německého soudu, velitele pankrácké věznice, funkcionáře NSDAP, lékaře a zapisovatele. Státním návladním byla provedena osobní identifikace, přečetlo se jméno odsouzeného a ten ho potvrdil svým „ano“. Poté bylo předvedenému oznámeno, že na něm nyní bude vykonána poprava. To byla poslední formalita, poslední vyřčená slova a snad i poslední příležitost cítit se sám sebou, cítit se člověkem. Pak již si pro vězně přišel pankrácký kat – bývalý pomocný skladník z Mnichova Alois Weiss, spolu se svými pomocníky a odvedl si ho do sousední sekyrárny.

Tato bíle vykachlíkovaná místnost je pak samotným chrámem smrti. Strašná svým vybavením, omračující svou funkční jednoduchostí. Nad jejím vchodem by myslím měla stát slova zdobící Dantovu pekelnou bránu „Lasciate ogni speranza“, aneb Zanechte vší naděje. Dvě jednoduchá, barvou zatřená okna opatřená mříží, studená, černošedě granulovaná podlaha, uprostřed které trůní děsivý stroj na zabíjení – podle říšského vzoru sestrojená gilotina. Důmyslná, bytelná a stabilní. Dřevěná široká lavice k poslednímu ulehnutí, rám nesoucí šikmé ostří nad kulatým otvorem pro krk. Za nožem gilotiny plechový koš na zachycení useknutých hlav s hákem na jejich vytažení, pod ním v podlaze kanálek pro odvod nesmyslně prolité lidské krve. Uvědomuji si, stále silněji svírán tísnivou realitou, k čemu sloužila ke kohoutku ve zdi připojená černá gumová hadice i bílé porcelánové umyvadlo se dvěmi oddělenými bateriemi.

Jako by toho nebylo dost, visí na železné traverze pod stropem v druhé části sekyrárny, původně oddělené od gilotiny těžkým černým závěsem, na posuvných hácích osm oprátek. Po dvou dřevěných schůdcích k smyčkám na věčnost stoupali především židé a na onen svět je ve dnech, kdy se nestínalo, místo Weisse posílali příslušníci SS. Kolik lidí tu ale zemřelo, se již zjistit nepodařilo.

Ke gilotině přicházeli muži i ženy již jen ve spodním prádle, s odhaleným krkem a vědomím, že konec je velmi blízko. Jejich oči uviděly tvář smrti, před kterou již nebylo úniku. Spatřili stroj na zabíjení i vedle něj položenou truhlu, určenou pro jejich vlastní mrtvé tělo. Pak položeni katovými pacholky na lavici, opřeli čelo o kožený popruh nad plechovým košem a čekali ve chvíli hrůzného naplnění osudu na zvuk padajícího nože.

Co těsně před smrtí, těsně před tím, než nůž sekl, prožívaly ty stovky popravených? Někdo byl již možná duchem nepřítomný, v transu, či odevzdaný svému údělu. Jiným celé tělo ovládl šílený strach, či směs vzdoru a obrovské marné touhy po životě. Byly to okamžiky extrémního vzepětí emocí, ale i duševní a tělesné aktivity. Mozek a srdce pracují na hranici kolapsu, tělo zaplavuje adrenalin. Mysl i duše se toulá v neznámých končinách, nebo se vzpíná k nejbližším. A poté náhle jediným řezem vše končí!? Veškerá ta vřící energie, city, schopnosti, myšlenky, životní zkušenosti a vzpomínky s pádem kusu oceli beze stopy mizí? Jak zoufalé, pokud tomu tak skutečně je.

Jisté se zdá být to, že sekyrárnu opouští vždy již jen bezduchá mrtvá těla a ani ty dál na pankráckém popravišti nečeká nic, co by se dalo označit za důstojné zacházení.

Bezhlavá a nahá byla v místnosti třetí, zvané rakvárna, položena otevřeným krkem do středu svažující se podlahy, aby z nich odtekla zbývající krev do dalšího odpadního kanálku. Tady již smrt uspokojena, tiše panovala ve svém ponurém království. Tady to končilo, tady ti co vstoupili do sekyrárny již neexistovali. Lidé zmizeli, zbyly jen jejich života zbavené tělesné schránky.

Mými společníky v této poslední ze tří místností, poslední ze tří bran vedoucích na věčnost, jsou lítost a smutek. Vyskládané u zdi tu stále ještě leží hrubě ohoblované dřevěné bedny vystlané pilinami, v nichž byli mrtví odváženi ke kremaci do Strašnického krematoria. Jejich popel byl pak vysypán do společných hlubokých jam tamtéž a prázdné bedny se ze Strašnic vracely na Pankrác k novému použití, k dalšímu transportu nekončícího přísunu popravených.

Naposledy gilotina zaúřadovala ještě 26. dubna 1945, kdy tu podle Weissových pečlivých záznamů vyhaslo pět životů. V noci z 30. dubna na 1. května byla na rozkaz vládního rady Sauerbrucha gilotina vězeňskými dozorci rozebrána a její část tajně vhozena z Karlova mostu do Vltavy. V průběhu Pražského povstání přešla po útěku nacistů Pankrácká věznice do české správy, při čemž bylo objeveno i samotné popraviště. V celách smrti čekalo na vykonání rozsudku stále ještě 55 vězňů, okolo sekyrárny byly odhaleny nastražené nálože ekrazitu, které již Němci nestačili odpálit. V místnosti, kde stávala gilotina se kromě vybavení, které je tu dodnes, našla i dřevěná nosítka, zakrvácené hadry, dezinfekční prostředky, nástroje na seřizování smrtícího mechanismu a několik lahví od alkoholu. Z Vltavy byla nakonec vylovena i samotná gilotina, znovu sestavena a vrácena na své místo do sekyrárny, aby tu připomínala, kam až může dospět ustupování zlu.

Tak tohle je místo, které mě nejvíce vyděsilo. Tady jsem pocítil skutečnou hrůzu, absenci jakékoliv úcty k člověku, beznaděj a krutost nesmyslného vraždění. Děly se tu vpravdě nevysvětlitelné věci, i když v poněkud jiném smyslu slova. Dnes tu nestraší, ani se tu neděje nic podivného. Je tu ale tak smutno, mrtvo a bezútěšně, jak jen může v chrámu smrti být a připadá mi, že ať již se s tímto prostorem v budoucnu stane cokoliv, bude tomu tak už navěky.

Fotografie pocházejí z Památníku Pankrác, kde jsem je mohl pořídit díky Kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby ČR a ochotě PhDr. Aleše Kýra.