Máčené dešti, halené mlhami, studené a zubožené. Takové severočeské hory bezesporu jsou. Pro mne a myslím si že nejen pro mne, ale mají Jizerky zvláštní kouzlo. Ve vší své syrovosti, prostoupeny žulami, zatopeny močály, vyživovány rezavými potoky a zabaleny do zelených bučin jsou mi zemí nepodbízivě půvabnou, tajemnou, pohanskou a smyslnou. Voní nacucanou rašelinou, horským lesem i kouřem z chalup vesnice v údolí, zní bubláním bystřin a zrychleným tlukotem vlastního srdce při stoupání na holé vrcholy. Když v podzimním večeru sedím na chladném kameni, na některé ze skalních vyhlídek, nevidím živáčka a pozoruji barevným lesem vyvíjený opar, zvěstující příchod zimy, je mi zvláštně, smutno a krásně.  (2001)

Mnohé se změnilo. V Jizerkách přibylo stromů i lidí. Ubylo odhalených skalisek i pahýlů mrtvých lesů. Je to určitě dobře, ale přiznám se, že mi ty starší obrazy hor tak trochu chybí. (2021)