Slavkovská kruhová šibenice pochází ze 16. století. V roce 1544 se dřevěná konstrukce dočkala přestavby na kamennou, v letech 1613, 1646 a 1653 pak nutných oprav. V 19. století prošlo popraviště romantickou úpravou a v roce 1936 prodělalo poslední rekonstrukční zákrok, díky kterému se i dnes nachází ve velmi dobrém stavu. Ty poslední novodobé zásahy se však bohužel trochu negativně podepsaly na autentičnosti podoby této stavby. Původní není především městský znak s letopočtem 1598, umístěný nad vchodem, ani úprava vnitřní plochy popraviště. Rovněž pilíře, nesoucí kdysi trámy s viselci, měly přinejmenším dvojnásobnou výšku.

Ještě před stavbou této šibenice, na samém počátku 16. století (1500), fungovalo již od 13. století, trochu blíž Hornímu Slavkovu, na táhlém hřebenu za radnicí, jiné popraviště, které se pravděpodobně následně specializovalo pouze na stínání.

Díky zachovalosti slavkovské šibenice a díky tomu, že stojí na volném, nezalesněném prostranství, je tu snadné si představit, jaké to asi bylo, když v dobách veřejných exekucí pocestný přicházeli do města. Z blízké cesty dobře viděli kamennou stavbu, i viselce houpající se na jejích trámech a bylo jim jasné, že vchází do významnějšího města, disponujícího hrdelním právem. Zalekli se? Řekli si – tady vládne spravedlnost, tady se nemám čeho bát? Nebo se jich zmocnily obavy, aby náhodou na šibenici neskončili sami? Asi jak kdo. V každém případě to bylo divné přivítání, když pocestný první co z města spatřil, byli rozkládající se oběšenci.

Při prohlídce slavkovské šibenice jsem si všiml některých zajímavých detailů.

Po vnějším obvodu podstavy jsou na několika místech, přibližně ve stejné výšce, patrné otvory – prohlubně zhruba čtvercového tvaru. Na první pohled však nelze jednoznačně určit, jedná-li se o díry po vypadlých kamenech, nebo o patky trámků, nesoucí původně případný ochoz.

Poměrně úzké pilíře jsou asi dvacet centimetrů zapuštěné do kruhové podstavy.

Těsně nad novodobě vybetonovanou podlahou uvnitř podstavy, je na jižní straně situován precizně ohraničený, asi 15 x 20 cm velký otvor neznámého určení (snad odtok dešťové vody).

Více než metrová zeď podstavy je v místě dveřního otvoru zevnitř výrazně zeslabena, zřejmě kvůli otevírání dveří a upevnění jejich zárubní.

Kámen šibenice u Horního Slavkova nesl v dávných dobách nápis, který je dnes uchováván v archivu v Lokti. Jeho překlad zní přibližně takto: „Slavkov, císařské svobodné město, má jméno od Slávka, jest krášleno ctností a spravedlností, za což je Bohu děkovati.“ Nápis je odkazem na údajného zakladatele Slavkova, na Slávka z rodu Hrabišiců. Ten měl ve 12. století založit uprostřed lesů osadu, která pak získala jeho jméno jako Slavkenwald.

Popravy v Horním Slavkově, stejně jako v Bečově nad Teplou a širokém okolí, prováděl převážně kat z Jáchymova. Mnoho záznamů o zdejších exekucích však nemáme. Nevíme, jak často bylo popraviště využíváno, jaké druhy trestů se zde vykonávaly. Jména většiny lidí, kteří na Šibeničním poli u hornického města Slavkova rukou kata sešli ze světa, zůstanou už zřejmě navždy zapomenuta. Při rekonstrukci, prováděné na objektu v roce 1936 místním ředitelem školy Rudolfem Proschem z podnětu Ústavu Státní památkové péče, se našly čtyři lidské kostry a mnoho dalších bezprizorních kostí. Nikdy už však nezjistíme, komu patřily a jakou bídnou smrtí jejich majitelé na popravišti zemřeli.

V roce 1590 se prý okolo Slavkova toulal kat jménem Hanz Heinl, pocházející odněkud z Bavorska. Byl dlouho bez práce a tak se živil prodejem provazů, ukradených z těl oběšenců. Jeden takový, mající podle tehdejších pověr kouzelnou moc, prodal jakési ženě v Karlových Varech a ona jeho magické schopnosti začala využívat k vlastnímu prospěchu. Byla nařčena z čarodějnictví, kat byl následně zajat a v dalším horním městě Krásnu uvězněn. K veřejné hanbě byl před početným davem přivázán k pranýři, kde jeho zneuctění přihlížel i karlovarský purkmistr Vágner, či hraběnka z Míšně a hraběnka z Magdeburku. Nakonec byl Heinl v Krásnu za kupčení s provazy odsouzen k smrti a na slavkovské šibenici popraven. Krásno si na tuto exekuci muselo vypůjčit kata z Lokte.

Na počátku 17. století mělo být na slavkovské šibenici popraveno pět vojenských dezertérů z pěšího pluku hraběte Karla Bonaventury Buquoye. V září roku 1751 přišla za vraždu svého muže a služebné, jako poslední o život na slavkovském popravišti jistá Marie Alžběta Früchtlová z Radošova u Verušiček, přestože právo soudit a popravovat bylo Slavkovu odebráno již roku 1750. Jak praví slavkovská kronika, nebyla Alžběta Früchtlová oběšena ale sťata, což byl na ženách častěji praktikovaný, méně potupný druh exekuce. Vyvstává však otázka, zda k popravě stětím došlo v „areálu“ naší šibenice, či na jiném místě nebo specializovaném popravišti?!

K popravě byl přivolán kat z Jáchymova, který do Slavkova dorazil 8. září a ubytoval se v hostinci U červeného vola. Den před exekucí si kat s pacholky prohlédl popraviště a provedl patřičné přípravy, včetně vykopání hrobu. Kovář dodal potřebná železa, lanaři provazy a pouta. Nakonec kata dovedli do věznice k odsouzené, která ho podle zvyku musela odprosit za své zločiny.