Žlutý kov, který ovlivnil lidstvo, jako žádný jiný dar z podzemní říše. Při jeho hledání lidé propadali jakémusi zvláštnímu druhu horečky. Opouštěli své rodiny, pohodlí domova, lásky i přátele. Cestovali přes polovinu světa, aby v nesnesitelných mrazech či spalujících vedrech s krumpáčem a lopatou překopávali koryta potoků a řek v bezejmenných končinách nepřátelské divočiny s nadějí na objevení opojného zlatavého záblesku na dně své rýžovací pánve.

Málokdo však ví, že zlatá horečka vypukla nejen na Aljašce nebo v Kalifornii, ale také v Jižních Čechách. V březnu roku 1927 blízko Vodňan, nesl jako každý den listonoš Prošek dopisy do Marešovy cihelny. Cesta byla nerovná, neboť na ní právě dělníci roztloukali kameny. U jednoho z dělníků se Prošek zastavil a pozoroval, jak se po jednom silném úderu rozlétl velký kámen na kousky a vypadly z něj lesklé žlutavé plíšky. Listonoše podivný nález zaujal, vzal jeden z plíšků a zanesl ho na poštu do Vodňan. U jedné z přepážek zrovna čekal na stvrzenky místní katecheta Fencl, který potěžkal žlutý plíšek a prohlásil, že jde o zlato. Vydal se na místo nálezu, kde našel další kousky. Největší z nich vážil 16,5 gramu a byl dlouhý 86 mm.

Vypuklo zlaté šílenství. K Vodňanům se začali sjíždět zlatokopové nejen z Čech, ale i ze zahraničí. Vrhli se na cestu, přehrabali všechna štěrková místa a vypravili se i do lomu poblíž Křepic, odkud sem kámen vozili. Byl to malý lom u místa, kterému se říkalo Rybníček. Majitel lomu rolník Hasík neměl o výskytu zlata ani ponětí a dělník, který na zlaté plíšky při práci občas narazil, jim nevěnoval žádnou pozornost. Vše bylo následně prohledáno, překopáno, kameny roztlučeny. Mnozí zde zlato opravdu našli. Státní správa dolů se o nálezu zlata dozvěděla pozdě, neboť naleziště si již zajistili soukromníci. Státní úředníci si tedy vymezili alespoň oblast směrem na Kašperské hory. Jak rychle zlatá horečka u Vodňan vypukla, tak brzo také skončila. Žádné další významné naleziště zlata se v okolí Vodňan již nenašlo.

Pozdější bádání prokázalo, že křepické zlato pochází z primárního ložiska a bylo vyloučeno z horkých hydrotermálních roztoků. Zřejmě pocházelo z náhodného nahromadění kovu v jediné křemenné žíle a je možné, že celý blok křemene sem kdysi zanesl ledovec.

Ještě jednou se křepické zlato připomnělo. Když v roce 1965 opravovali ve Vodňanech vodovodní síť a rozkopali vedle kostela dlažbu v ulici vedoucí na náměstí, zablýskly se v odvalených kamenech další kousky žlutého kovu. Znovu to byly plíšky, některé dokonce částečně zarostlé v matečné hornině a jak se zjistilo, pocházely opět z Hasíkova lomu, odkud se používal kámen na vodňanskou dlažbu. Plíšků bylo 45 a největší z nich měřil 45 x 30mm. Dnes je můžeme vidět spolu se zlatem z období vodňanské zlaté horečky v místním Městském vlastivědném muzeu.

Zlato se v přírodě vyskytuje v několika podobách. Z primárních ložisek pochází například takové plíšky, jako ty od Vodňan, kde jsou vzácně patrné i náznaky krystalické stavby kovu. Jinde se zlato v primárních ložiscích nachází v podobě zrnek, keříčků, šupinek či prachu těžko odhalitelného lidským okem. Právě takové zlato se však často ve velkém těží a odlučuje od mateřské horniny chemickými postupy. Zlato, které se při zvětrávání hornin uvolní, je splaveno do vodních toků, kde se omílá, jako valounky usazuje v místech mírnějšího proudu vody do vrstev sedimentů a vytváří tak sekundární naleziště.

Zlato ze sekundárních nalezišť, neboli náplavů se od doby bronzové až do 14. století rýžovalo po celém toku zlatonosné Otavy. Zlaté šupinky do zdejších naplavenin zanesly divoké říčky ze Šumavy, kde je vyrvaly horám ze zlatých žil. Dnes je zlato na Otavě téměř vytěženo, můžete však zkusit štěstí na horských přítocích Otavy, jejichž sedimenty dodnes drobné zlatěnky obsahují. Na 1 gram je jich však zapotřebí vyrýžovat několik tisíc.

Velmi poučné je navštívit Museum rýžování zlata v Jílovém u Prahy, které patří k zlatokopeckým centrům v Čechách.