18.9.1916 je v jezeře, zadržovaném 820 m.n.m. sypanou zemní hrází 260 000 m3 vody. Odpoledne prochází kolem přehrady dřevaři a upozorňují hrázného, posedávajícího poblíž šoupátkové věže na dvoucentimetrový pramýnek vody, tryskající z tělesa hráze. Pouhých 70 minut nato se již 18 metrů širokou trhlinou valí lesem do údolí Desné 150m3 vody za vteřinu. Během těchto sedmdesáti minut se lidé zajišťující provoz přehrady snaží všemožně zmírnit hrozící nebezpečí. Správce stavby ing. Gebauer nařizuje otevřít naplno oba uzávěry. Hrázný s dvěma dělníky běží do šoupátkové komory a snaží se otevřít provozní uzávěr. Proud vody deroucí se z poškozené hráze je však již tak silný, že všichni musí utéci a uzávěr nechávají otevřený jen ze tří čtvrtin. Do obce Desná pod nádrží přichází varování, že se přehrada protrhla. Propadá se dlažba na návodní stráně hráze a později se široký úsek tělesa v celé své mocnosti řítí do rozběsněných vod. Na svém místě zatím zůstává jen šoupátková věž a úzká koruna hráze, tvořící chvíli jakýsi most nad živlem valícím se ven rozšiřující se trhlinou. I ten však vzápětí podléhá všeobecné zkáze, propadá se, je rozdrcen a odnášen pryč.

Les pod přehradou duní a praská, nad údolím se vznáší oblak prachu. První stavení, na která masy vod ještě v lese narazily byla panská pila a hájovna. Tam v tu dobu bylo jen malé dítě, které se tak stalo první obětí katastrofy. Voda změnila údolí říčky tak, že prý později nebylo ani možné najít místo, kde tato stavení stála. Na pile vlna sebrala velké množství kmenů a dalšího dřeva. Z koryta říčky si brala balvany, z lesa vytrhávala celé stromy. Vznikla tak smrtonosná polévka, která vzápětí plnou silou udeřila pod horama na obec Desnou. Kmeny jak beranidla rozbíjely domy, balvany, bahno a kalná voda mlely a drtily všechno co jim přišlo do cesty. Stavení byla smetena jak dětská stavebnice, lidské životy v nich sfouknuty bez slitování hrozivou silou. Kdo neměl to štěstí a nezemřel okamžitě, zažil nepředstavitelnou hrůzu bezmocně polapen, unášen a zaživa pohřbíván všepohlcující kaší. Lidem, kteří přeci jen zachránili holý život, bylo v okamžiku bez milosti sebráno vše co po mnoho let budovali, vše co měli rádi, čeho si cenili, vše co tvořilo jejich domov. Mnozí ztratili své nejbližší a téměř všichni v tu chvíli jakoukoliv víru v budoucnost.

„Soudným dnem“ nazvali místní onoho 18. září. Půl hodiny trvalo než se voda vyřádila. Změnila přitom Desnou k nepoznání. Bláto, trosky domů, balvany, třísky stromů, hrůza a smrt. Těla mrtvých zvířat visící rozlámaná na stromech, lidé pohřbení pod nánosy bahna a písku. Když voda odtekla, hledali vyděšení a zoufalí horalé dlouho do noci v zříceninách domů, v náplavech a v hromadách kamení náznaky života. Jak bludičky se vznášely tmou lampy pozůstalých nad tou zkázou a vzrůstající beznadějí.

Většinu dřeva a trosek domů unášených vodou zachytila v dolní části Desné železniční trať a viadukt. I tak byla ale katastrofou postižena velká část Tanvaldska. Až po Železný Brod voda zaplavovala pozemky přilehlé ke Kamenici a v Mladé Boleslavi stoupla Jizera o 20cm. Na pomoc při likvidaci následků povodně a obnově cest i mostů přispěchali vojáci, k odklízení naplavenin byli přivedeni ruští váleční zajatci. Různé spolky, jedinci, podniky i zahraniční organizace pořádaly finanční sbírky pro postiženou oblast.

Když se o protržení přehrady dozvěděl ing. Podhajský, který vedl kolaudaci, spáchal služební zbraní sebevraždu. Obžalováni ze zodpovědnosti za neštěstí pak byli W. Riedel, A. Klammt a E. Gebauer. V komplikovaném patnáctiletém soudním sporu, jehož konce se už nedožil Wilhelm Riedel je však nakonec soudce zprostil viny. Kdo tedy mohl za smrt šesti desítek lidí a proč se vlastně přehrada protrhla?

Pozdější šetření odhalila, že vinu nese projektant stavby i stavební podnik, který zakázku realizoval. Zjistilo se, že nasypaný materiál byl hutněn a dusán po příliš vysokých vrstvách a návodní hráz nebyla opatřena, ačkoliv to projekt nařizoval, jílovým těsněním bránícím průsaku. Hlavní příčinou katastrofy však zřejmě byla chyba projektanta, který usadil výpustnou štolu na bytelné betonové rošty. Když se totiž pak hráz během roku sesedla až o dvacet centimetrů, o napříč položenou, napevno zakotvenou štolu se prakticky rozřízla.

Dnes působí místo, kde tak krátce stála přehrada, klidným, i když trochu ponurým dojmem. Kromě věže s nedostupným dveřním otvorem na vrcholu, ke kterému původně vedla lávka z koruny hráze a šoupětem skrytým na dně šachty, jsou tu pod vzrostlým porostem dodnes dobře patrná obě zbylá křídla bývalého tělesa hráze. V lese pár desítek metrů pod věží leží několikametrový kus kamenné zdi, který sem odhodila nepředstavitelná síla vody, ženoucí se tudy z průrvy v přehradě. Jde o utrženou část ústí výpustní štoly, jenž se dostala pod největší tlak vodního proudu. Téměř nepoškozená pak zůstala vlastní výpusť s dobře přístupným druhým šoupětem, které se tenkrát již hráznému nepodařilo zcela otevřít. Přehrada na Bílé Desné byla vybavena i dvěma přelivy. Ty měly za úkol odvádět velkou vodu z přehradního jezera bokem. Oba tyto přelivy jsou tu stále zachovány a jeden z nich je dokonce dodnes částečně využíván. Pravý boční přeliv ústil do Bílé Desné pod přehradou a jeho koruna byla o 40 cm výše než koruna levého přelivu. Ten odváděl vodu do jeden kilometr dlouhé štoly, ústící do sousední přehradní nádrže Souš. Díky nedávné výstavbě zdrže nedaleko proti proudu říčky je i dnes část vody Bílé Desné touto štolou (významným zimovištěm vzácných netopýrů) odváděna do Souše, ležící za horským hřebenem. Štola je opatřena mříží a není možné jí volně projít. Je však možné se podívat do osudné výpustní štoly pod šoupátkovou věží. Ze vzdušní strany od šoupěte je také dobře viditelné 80 cm široké ocelové potrubí, které bylo schopné pojmout 5,2 m3 vody za vteřinu.

Bílá Desná je dnes po většinu roku malou mělkou říčkou, jejíž líně plynoucí vodou se ve stínu šoupátkové věže prohánějí pstruzi. Protržená přehrada byla v roce 1996 Ministerstvem kultury ČR vyhlášena kulturní památkou. Nad průrvou byla zbudována dřevěná vyhlídka a zbylé objekty byly opatřeny popisnými cedulkami. Z místa dávné katastrofy se stalo výletní místo a z kamenných trosek vyhlížejících jako hradní zřícenina turistická atrakce. Před několika lety se dokonce skupinka místních nadšenců rozhodla vyrobit a na věž zpátky připevnit kopii cedulky stavební firmy Schön a synové, kterou odtud v 90. letech minulého století někdo ukradl. Díky tomu, že se původní ukradená tabulka nakonec našla, bylo možné odlít její duplikát a pomocí horolezeckého vybavení ho v roce 2001 vsadit do zdi pod vrchol věže. A ještě jedna připomínka starého neštěstí stojí poblíž přehrady. Dole pod horama, už v zástavbě obce Desná, u můstku přes říčku, která lidem tenkrát způsobila tolik neštěstí, stojí velký kámen. Přinesla ho sem tenkrát při protržení voda odněkud z lesa a je na něm od roku1937 připevněna pamětní deska, připomínající dodnes místním horalům onen „Soudný den“.

dodatek 13.2.2007

U příležitosti 80. výročí protržení hráze na Bílé Desné provedli v roce 1996 specialisté Stavební geologie – Geotechnika, a. s., a Terratec, s. r. o. pomocí nejmodernějších technologií průzkum, který měl potvrdit či vyvrátit staré závěry vysvětlující příčiny katastrofy.

V rámci tohoto průzkumu bylo provedeno georadarové měření a klasické geofyzikální měření podloží i zbylého tělesa hráze, dále pak zkoušky dynamickou penetrací do tělesa hráze. U vzorků zeminy odebraných z tělesa hráze byla zkoumána jejich propustnost, moderní výpočetní metodou se provedl rozbor změn v půdě pod tělesem hráze a v jejím podloží. Naměřené hodnoty byly porovnávány s hodnotami naměřenými u jiných, podobných, ale dodnes stabilních přehrad. Z hlediska současných postupů byly také vyhodnoceny záznamy ze zkoušek propustnosti tělesa hráze, provedených ihned po protržení.

K jakým závěrům pracovníci Geotechniky a Terratecu došli? K velmi překvapivým!

Oproti původním závěrům, které udávaly, že za neštěstí mohla chybně založená výpustná štola, o kterou se sesedající hráz narušila, nedostatečné zhutnění ukládané zeminy, malá šířka základu hráze, umožňující rychlé prosakování vody v podloží, špatně umístěná výpustná věž, protínající těsnění na návodní straně, absence jílového těsnění, přestože ho projekt obsahoval, či nevhodný, příliš propustný materiál použitý na těleso hráze, dospěla nová měření k výrazně jiným výsledkům. Především co se týče hlavní příčiny protržení přehrady.

Stavitelé skutečně vybavili hráz nedostatečným návodním těsněním, větší měla být i šířka hráze. Hlavním problémem přehrady na Bílé Desné však byla podle těchto nejnovějších výzkumů příliš velká mocnost stlačitelného a propustného podloží pod základy tělesa hráze (mezi základy a pevným skalnatým podkladem minimálně 25 metrů). Zatímco vlastní těleso hráze se sesedlo jen o nějakých 40 – 80 mm, což je v mezích normy, stlačitelné náplavy v podloží dovolily hrázi klesnout až o 250 mm. Údolí Desné navíc v jeho skalnatém podkladu rozděluje podélně právě v místech, kde byla přehrada postavena tektonický zlom, zřejmě s různě vysokými okraji, který pravděpodobně způsobil, že klesnutí obou stran hráze nebylo rovnoměrné. Vlivem větší váhy tělesa hráze přímo pod korunou a menší na návodní a vzdušné patě došlo také k tomu, že se do podloží zabořila především vnitřní část tělesa, zatímco obě paty klesly jen minimálně.

Takto uvnitř narušenou hrází si pak voda snadno našla rychlou cestu od návodní ke vzdušné straně hráze a čím snadněji tělesem pronikala, tím větší erozi způsobovala. Nejrozsáhlejší narušení hráze pak měla na svědomí voda pronikající dovnitř tělesa ze zdola, z propustného štěrkovitého podloží. I výpustná štola měla, jak se zjistilo svůj podíl na protržení přehrady. Ne však v tom smyslu, jak se původně předpokládalo. Těžký střed hráze zatlačil štolu i s roštem na kterém byla uložena hluboko do podloží, ale jen v její prostřední části. Pod návodní a vzdušnou patou štola neklesla prakticky vůbec, takže se jakoby prohnula a popraskala. Do trhlin v betonu začala proudit voda prosakující tělesem, odtékala snadno štolou ven, čímž se zkrátila její průsaková dráha a ještě více se tím urychlilo její proudění. Zdvojnásobil se už tak nepřijatelný tzv. hydraulický spád a hráz byla nezadržitelně v několika směrech vodou zevnitř „vymílána a oslabována“. Takto zevnitř rozrušená přehrada pak nemohla tlaku velkého množství kapaliny, působícího z návodní strany dlouho odolávat. V bezprostředním okolí výpustné štoly byl materiál hráze zřejmě již při stavbě méně zhutněn, snadněji vymílán, těsnění návodní strany hráze zde bylo navíc narušeno zapuštěnou věží, váhá tělesa největší a průsak díky popraskané štole nejrychlejší. Proto právě podél výpustné štoly došlo k protržení.

Podle odborníků, kteří provedli tento nový průzkum, by i sebelépe postavená takováto hráz, s takto velkým hydraulickým spádem, neměla na tomto podloží šanci na nějakou delší životnost. Zdá se tedy, že katastrofa byla nevyhnutelná již od okamžiku vybrání místa pro stavbu přehrady.