Z české krajiny mizí její mystérium. Alespoň mě to tak připadá. Možná je to ale jen tím, že jsem na první samostatnou výpravu mimo bezpečně známou bublinu okolí mého domova vyrazil, když mi bylo třináct let a má dobrodružná očekávání se násobila mou neznalostí. I přesto mám dojem, že naše země tak nějak ztrácí svá tajemství, ztrácí místa, která překvapí, přichází o zapadlé opuštěné kouty, nezařazené do turistických tras a atrakcí. Mnohé lokality jsou znepřístupněny kvůli ochraně čehosi, další kvůli bezpečnosti, či zákazům majitelů. Otvory do štol, jeskyní i trochu hlubších dutin jsou zataraseny mříží, staré stromy, kamenné monolity či drobné sakrální památky jsou obehnány zábradlím. Je pomalu problém jít volně polní cestou, loukou či lesem. 

Lidé kamsi putující získávají nálepku turisté a jsou všemi těmi omezeními trychtýřovitě sváděni k pěkně vyvedeným, často pěkně placeným atrakcím. Jsou tak připuštěni pouze k poznání ne o moc hodnotnějšímu, než jsou schopni si sami v pohodlí domova „vygooglit“. Nepoznají krajinné souvislosti, nepoznají proces vlastního pátrání a hledání, obohacující zklamání z neúspěchu i radost z objevu.

Pokusil jsem se o jiný přístup k poznávání. Pokusil jsem se nahlédnout pod povrch a zahlédnout tam neznámé, nepoznané nebo dávno zapomenuté. A myslím si, že se mi to občas podařilo. Mnohokrát se mi to však nepovedlo a přesto jsem si vždy něco cenného odnesl. Když už nic jiného, pak alespoň ponaučení, že takhle to dělám špatně a velké odhodlání být příště úspěšnější.