Až do roku 2006 stával u dnes již nepoužívané uzavřené staré silnice ze Slaného do Písku u Lotouše a dále do Loun nevelký křížový kámen, někdy také udávaný jako smírčí. Stával v místech, kde se kdysi k silnici připojovala polní cesta, ale ani ona již dávno svému účelu nesloužila. V místech přiblížení k silnici byla rozorána a v pole přeměněna. Ve stinném dolíku, zarostlý křovím, vysokými travami a kopřivami, zůstal kámen v tom zpustlém koutu zapomenutý a téměř neviditelný. Auta dnes jezdí po široké nové silnici o několik stovek metrů dál a pěší nemají proč si tudy krátit cestu. Když pak jednoho dne z toho opuštěného místa kámen zmizel, téměř nikdo si toho nevšiml. Téměř!

Ten kámen je přitom jedinou připomínkou poutavého dávného dramatu lásky, zločinu, utrpení a odpuštění. Pochází z poloviny 18. století a je jedním ze vzácných starých pomníčků, jehož odkaz nebyl zapomenut. Zasazen v krajině do bodu, který byl poznamenán násilnou smrtí, jakoby přebral paměť smutného příběhu s povinností jej vyprávět.

Na začátku toho příběhu byla láska, vlastně dvě lásky. Banální odvěká zápletka dvou mužů a jedné ženy. A navíc, stejně jako v slavném díle anglického dramatika, dvě znepřátelené rodiny. Rodina Josefa Jakeše ze Slaného a jeho souseda Václava Loskota. Náš příběh ale psali především jejich synové. Jiří Loskot a Blažej Jakeš. První byl prý mírný, poctivý a pracovitý, ten druhý byl jeho opakem. Vyhledával konflikty a místo práce prý raději vysedával po hospodách u karet.

Co však čert nechtěl, Blažej se bezhlavě zamiloval do dcery bohatého soukeníka, Lidunky Procházkové. Ucházel se o ní, dělal co mohl, ale ona ho odmítla. Krásná a zámožná dívka jeho naléhání nepodlehla a ani podlehnout nemohla. Její srdce již totiž dávno patřilo Jiřímu Loskotovi, s kterým plánovala svatbu a společnou budoucnost. To Jakeše velmi ranilo. Sžíral se, vztekal a hrozně žárlil. Svého v lásce úspěšnějšího souseda k smrti nenáviděl. Nebylo mu to ale nic platné, lásce mladé holky neporučíš a když to nezdárný karbaník pochopil, pojal temný úmysl.

V roce 1753 se stavěla nová císařská silnice ze Slaného do Loun. Povolán byl každý kdo mohl přiložit ruku k dílu, každý, kdo vlastnil povoz a mohl tak pomoci s dovozem stavebního materiálu. Do práce se zapojili i Loskotovi a Jakešovi. Zapojili se i oba synové a Blažej toho využil k realizaci svého hrozného plánu. Snadno vypozoroval, že Jiří Loskot vyráží na staveniště jako první a také, že s nákladem přijíždí po dřevěném mostku, který překonává terénní prohlubeň v místě napojení staré cesty na nově stavěnou silnici. Zaslepen sžíravou žárlivostí se mladý Jakeš rozhodl, že se právě tady svého soka navždy zbaví. V noci se nepozorován připlížil ke konstrukci podpírající přemostění a uvolnil nosné pilíře.

Jak Blažej plánoval, tak se i stalo. Ještě za ranního šera vjel Jiřík na mostek s naloženou fůrou, trámy zapraskaly a vůz se zřítil do dolíku. Koně vyděšeně zařehtaly, náklad se s rachotem vyvalil na mladého Loskota. Pak nastalo trýznivé ticho. Rychle přispěchali všichni, kteří uslyšeli ten strašlivý zvuk a uviděli, jak se od staveniště zvedá oblak prachu. Přišli rychle, ale nebylo již jak pomoci. Z trosek po chvíli vytáhli zubožené tělo Jiřího Loskota bez známek života.

Zpráva o smrti mladého muže se rychle rozběhla po kraji a nesly se kolem toho neštěstí různé řeči. Většinou však jen šeptem a u toho i zůstalo. Incident byl nakonec prohlášen za nešťastnou náhodu bez cizího zavinění. Jen těžko se však s podivnou smrtí mladíka smiřovali jeho blízcí a nejen oni. Otec Jiříka, zoufalý a zlomený, dal tesat kamenný pomníček, který pak usadil do země na místě synovy smrti. Lidunka místo svatby stanula nad rakví svého milého a zhroutil se jí celý svět. Nemohla již dále žít v místech kde spolu s Jiříkem plánovali svou budoucnost, nemohla chodit po nové cestě, u které její láska vydechla naposledy. Navždy se zřekla světských radovánek a odešla do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Tam poté přijala řeholní jméno Agáta. Ze Slaného odešel ale i Blažej Jakeš. Snad pronásledovaný výčitkami svědomí, snad se zjištěním, že i přes svůj hrozný čin navždy ztratil milovanou dívku, zmizel beze stopy a o jeho osudu mohli všichni jenom spekulovat. Vlastní rodiče po něm neúspěšně pátrali a nakonec usoudili, že zřejmě vstoupil do vojenských služeb.

Čas obrousil ostré hrany, zhojil hluboké rány a na tragickou smrt se pomalu zapomnělo. Dokonce i obě znepřátelené rodiny se prý nakonec usmířily. Na novou silnici vyjely vozy a stará cesta zarostla travou. Z pomníčku u cesty se stal Loskotův kámen a místní při pohledu na něj občas vzpomenuli na neštěstí, které se tu stalo. Tím ale tento příběh neskončil. Jeho rozřešení přišlo po několika letech překvapivě z pražské Nemocnice na Františku.

O vánocích roku 1766 padl před vraty špitálu U milosrdných vysílením nuzný muž. Měl omrzlé nohy zavinuté do starých onucí, byl zanedbaný, zjizvený a nemocný. Zavšivený a rozervaný vojenský plášť halil jeho zubožené tělo, kterému chyběla pravá paže i jakákoliv síla k životu. Všem bylo zřejmé, že neznámý je v posledním tažení a rozhodli se umožnit mu alespoň důstojný odchod ze světa. Uložili ho na nemocniční lůžko a pověřili tu nejlaskavější a nejsoucitnější sestru, aby se o něj postarala. Znovu se setkali. Liduška Procházková v rouchu řádové sestry Agáty a zubožený Blažej Jakeš, který roky po všech čertech hledal, ale nikde nenašel rozhřešení. Prožitá léta je změnila a zprvu se nepoznali. Veškerý příští čas však měli strávit spolu, dokud je nerozdělí sama smrt.

V horečkách umírající muž úpěnlivě prosil, aby ho dovedli domů. Chtěl odprosit rodiče i dívku které ublížil, chtěl se vyzpovídat ze strašného činu, který prý kdesi u Slaného spáchal. A protože už nebylo v jeho stavu možné dopravit ho do rodného kraje, začal se Blažej zpovídat sestře Agátě. Skloněná nad umírajícím, šeptajícím nešťastníkem, s hrůzou i smutkem v duši Liduška Blažeje konečně poznala a pochopila. Uvědomila si také, jak bezútěšný život její bývalý ctitel prožil, jaké trýzně vytrpěl a ještě než stačil vydechnout naposledy, odhalila mu svou totožnost a za sebe i za Jiříka odpustila.

O osudu Jakeše pak zpravila jeho rodiče i rodiče Jiřího Loskota a vypověděla jim, jak moc toužil provinilec po odpuštění. Josef Jakeš pak s manželkou Rozálií dal prý poblíž svého domu postavit kapli u Čtrnácti pomocníků, kde poté nechal sloužit mše za duši svého nešťastného mrtvého syna. Poznáním pravdy a smířením tak skončil starý příběh od Slaného. Je pěkně dramaticky vystavěný, uzavřený dojemnou pointou. Je to příběh tak dobrý, že snad ani nemůže být skutečný.

Příběh to ale zřejmě skutečný je, tedy alespoň jeho jádro. Některé detaily, které se nám podařilo vypátrat, však ale přeci jen poněkud nesedí. Jakoukoliv zmínku o Lidunce Procházkové se nám v matrikách najít nepodařilo. Jakešovi a Loskotovi zřejmě vůbec nebyli sousedé. Zatímco dům rodiny Jakešů vypátral badatel Libor Dobner na slánské adrese Na Vinici 432, kde ještě v roce 1809 na původním čísle popisném 329 žil Antonín Jakeš, Jiří Loskot ze Slaného vůbec nepocházel a ani zde v době své smrti nebydlel.

Dohledali jsme ale, že se Jiří Loskot narodil ve Bdíně, v malé vesnici vzdálené od Slaného asi 16 km. Narodil se údajně 6. ledna 1710 jako syn Ondřeje Loskota a jeho manželky Doroty v č.p. 24. Ve zdejší matrice je také zapsáno jeho úmrtí. „1753: z Bdína dne 13. July pohřben byl při chrámu Páně Srbečském Jiřík Loskot, který se zabyl maje věku svého … 42“. Nebyl to tedy již ani žádný mladík, jak původní verze příběhu vypráví a jeho nenaplněný život, ukončený ve skutečnosti cizí rukou, vyhasl v létě v cizím městě. Hřbitov při srbečském kostele sv. Jakuba Většího, kde byl Jiřík pohřben, je zrušen a náhrobky dávno rozebrány.

Rodina Loskotů se ale podle matričních záznamů v Bdíně časem zdárně rozrostla a expandovala i do přilehlých obcí. Poslední nositelé tohoto jména v Bdíně pak zřejmě obývali dnešní č.p. 28. V samotném Slaném se však žádný Loskot ani v následujících desetiletích nenarodil, či nezemřel.

Je možné, že Jiří Loskot přijížděl se svým povozem každý den ráno na stavbu nové silnice až ze vzdáleného Bdína, zatímco Blažej Jakeš z opačné strany, ze své slánské adresy. Třeba také během týdne najatí formani a povozníci se svými vozy přečkávali kdesi ve městě, aby mohli materiál na stavbu dodat již brzo po ránu. Možností je ale samozřejmě mnohem víc. Budování císařské cesty bylo podnikem významným a jistě byly vytvořeny nadstandardní podmínky pro plynulé zásobování.

Nejasnosti se objevují i okolo kaple Čtrnácti svatých pomocníků, kterou měl nechat dát postavit Josef Jakeš. Ta totiž byla podle jiných pramenů postavena na Lounském předměstí naproti slánské sokolovně („u silnice před střelnicí, kde jest dnes dům U modré hvězdy“) již roku 1738 nebo 1745. S pozdější smrtí Jiřího Loskota ani se smířením Blažeje Jakeše by tedy její založení nemohlo mít nic společného. Některé architektonické prvky, zřejmé na kresbě kaple, kterou vyhotovil Matěj Jindráček a která se nachází ve sbírkách slánského muzea, však přitom ukazují spíše na pozdější původ stavby. Až někam na rok 1770. Možná se ale Josef Jakeš investičně zapojil do pozdějších úprav kaple, či do doplnění jejího vybavení. Každopádně se tu mše za Blažeje ani za jiné nesloužily příliš dlouho. Stavba byla zrušena již v roce 1786.

Kaple se nedochovala, hroby také ne. Loskotův kámen měl delší životnost, o dost delší. Stál na svém místě, jak již jsem zmínil až do roku 2006, kdy ze zpustlého remízku náhle zmizel. Objevil se po jedenácti letech tak trochu tajemně na zemědělské usedlosti v nedalekých Královicích, kde si ho prý náhodně všiml majitel při úklidu statku. Kámen následně identifikoval sběratel a člen komise pro kulturu a památky města Slaného Martin Nič a domluvil se s nálezcem na jeho předání městu.

Kámen se snad na statek mohl dostat spolu se zeminou a sutí při terénních úpravách areálu. Proč a jak zmizel ze svého původního lůžka na místě neštěstí zůstává a zřejmě již i zůstane záhadou. Sám se ale určitě neodvalil.

Loskotův pomníček má podobu šedorůžového pískovcového monolitu. Nad úroveň terénu vystupovala původně 65 cm vysoká, v horní čtvrtině po obou stranách zkosená část. Šířka tohoto nadzemního kvádru činila 47 cm, tloušťka pak asi 20 cm. Lícová strana kamene nese ve stylizované spodní rozšířené části tesaného kříže nápis ZDE VZAL SVE KONCE GIRZI LOSKOT, po stranách kříže je vytesán letopočet 1753. Střed lícové strany v oblasti kříže a nápisu je poškozen a skoro to vypadá, že se jedná o jizvy po několikanásobném zásahu střelnou zbraní. Část, kterou byl kámen zasazen do země je jen hrubě opracovaná, oblá, širší než nadzemní a sahala do hloubky asi 40 cm.

V současné době je Loskotův kámen bezpečně uložen a jedná se o jeho příštím osudu. Na své původní stanoviště už se zřejmě nevrátí. Uvažuje se o jeho umístění do slánského muzea a vyhotovení kopie, která by ho na místě neštěstí zastoupila. Zřejmě by se ale musela změnit i samotná situace na této lokalitě. Bylo by třeba zde duplikátu vytvořit jakési důstojné udržitelné okolí, aby po pár měsících nezmizel zarostlý křovím a obsypaný odpadky.

I když v případě Loskotova kamene nejde o vzácný pravý smírčí kámen a pochází z jiné, mladší doby, než v které byla výsadba smírčích kamenů jako součást trestního práva obvykle praktikována, je tento pomníček pozoruhodný především dochovaným příběhem, který za ním stojí. Ten příběh zřejmě díky své dlouhověkosti a převážně ústnímu předávání utrpěl jisté šrámy na své faktické podstatě, je ale jisté, že má reálné jádro, které je myslím tradované pověsti docela blízko.

Je dobré, že se ztracený Loskotův kámen znovu našel. Je dobré, že o něj bude i nadále postaráno. Má už sám svůj vlastní příběh, který ještě neskončil a o to je zajímavější. Není úplně důležité, jestli se to co pomníček připomíná odehrálo přesně tak, jak je do dnešních dnů vyprávěno. Podstatné je nezapomenout a snažit se zachovat i obnovovat tuto paměť. Staré kříže a kameny, stejně tak i staré děje, které připomínají, jsou drobnou, ale důležitou součástí naší historie a postupně se vytrácející duše krajiny.