Stromy na brdských Hřebenech se barví do podzimních odstínů, vadnou a zkroucené se snáší k zemi. Šustí pod podrážkami těžkých bot a my, ač je teprve říjen, nasloucháme listopadovým písním. Chladno a mlha se líně převaluje vlhkým potemnělým lesem, pomalu se chystajícím na příchod zimy. Vnikli jsme do liduprostých hvozdů Brdské vrchoviny a rychlým krokem míříme k jednomu konkrétnímu cíli. Pochodujeme z voznické zastávky k místu skrytému uprostřed Hřebenů, k legendárnímu trampskému kempu, zvanému Zlaté dno. Tady si chceme nerušeně v lesním tichu připomenout dřevní a zároveň asi i vrcholné období ojedinělého českého fenoménu – trampingu.

Kdysi dávno, prý již někdy kolem roku 1925 objevila parta přibližně šestnáctiletých kluků tenkrát ještě ve skutečné „divočině“ Brd malé údolíčko, které se jim zalíbilo a které se pak později stalo jejich útočištěm. Kemp Zlaté dno ještě nenesl své jméno, ale pás zalesněných kopců mezi Mníškem pod Brdy, Hostomicemi a Dobříší v těch dobách již pomalu ožíval příchodem lidí, kteří o víkendech opustili své městské byty, své kanceláře, školy, své každodenní unavující povinnosti, svou „civilní“ identitu. Přicházeli do míst, která před tím patřila jen lesní zvěři, dřevařům či uhlířům, aby zde našli jinde nemožnou míru svobody, romantiku života v přírodě a pravé kamarádství. Na Brdech, stejně jako krátce před tím v Povltaví, Posázaví a jinde se po skončení Světové války sdružují lidé, kteří si rozumí, a spojuje je podobná touha. V lesích a skalách společně přespávají, vaří si, sportují, zpívají osobité písničky a hlavně se volně toulají. Vznikají tábořiště, kempy, sruby a osady, rodí se originální, společností snad ve všech pozdějších dobách jen s velkým zapřením tolerované hnutí. Je to nový životní styl, nová filozofie a zdá se, že mnohé velice dráždí. Jakoby taková míra svobody a nekontrolovatelnosti už byla moc.

Hluboké brdské lesy jsou v těch dobách stále ještě plné chatrčí z kůry, které si tu postavili dřevaři a uhlíři, aby u svých milířů mohli přespávat a nemuseli se na noc vracet do dalekých vesnic. Šlo většinou o dlouhé, nízké přístřešky připomínající stan „áčko“, s ohništěm uprostřed a dírou v lomenici místo komína. Na noc se sem vedle sebe „napáskovalo“ až deset chlapů, aby se tu po celodenní dřině mohli v relativním suchu a teple trochu vyspat. Také po lesích zhusta roztroušené seníky, lákají ke spočinutí ve voňavém seně a tak není divu, že se právě Brdy staly pro víkendové tuláky, kteří si podle Londonových hoboes začali říkat trampové, zemí zaslíbenou.

Dnes jsou Brdy přeci jen o něco méně divočinou, nejsou už ani tak opuštěné, hlavně ne o víkendech, ale romantika časů, kdy tudy po lesních stezkách táhli sobotním odpolednem trampové ke svým kempům, je tu stále ještě patrná. Hlubokými krásnými lesy protékají průzračné potůčky, nejvyšší partie vrchoviny připomínají horské pralesy, a když vám do cesty náhle vstoupí obrovský divočák, jak se to poštěstilo nám, pocítíte to syrové tulácké puzení skoro na vlastní husí kůži. I nyní zde pak najdeme mnohá tábořiště, možná i nějaký ten srub či osadu a mnohé mohutné stromy jsou tak staré, že ještě pamatují nejednu trampskou legendu. Legendu, jakou byl zakladatel slavné Brdské zimní armády Jerry Packard.

Jerry Packard, občanským jménem Jaroslav Krsek se narodil 12.1.1909 v jugoslávském Mostaru. S touláním začal u skautů a pak již jako divoký tramp přibližně od roku 1925 postupně prošel všechny významné lokality začínajícího trampingu. S různými parťáky tábořil na Vltavě i Sázavě, v kempu zvaném U dvou bambiten ve Strnadech, či ve Svatojánských proudech. Již tehdy mezi prvními objevoval Brdy, které do těch dob ležely tak trochu stranou zájmu trampů. Na chvíli se pak Jerry usadil na sázavské osadě Dakota, ale dlouho tu nevydržel. Zdá se, že mu víc vyhovovalo nezávislé táboření, kdy mohl každou sobotu zakotvit vždy na jiném místě – tzv. ohníčkaření. Pendloval potom znovu po víkendech z jednoho tábořiště na druhé, všude ho pro jeho charisma znali, všude byl pro svou veselou povahu a inteligenci vítán. Několikrát ho spolu s Batexem, Wodkou či Joem Hubatkou dovedla jeho toulavá povaha až na Podkarpatskou Rus či do Karpat.

Další etapou Packardova trampského života bylo jeho působení ve známé partě „ohníčkářů“, kteří si podle svého šerifa Jacka Hobarta (Vladimír Střelec) říkali Hobart camp. Jerry dělal Jackovi zástupce a spolu s ostatními tuláky, kteří s Hobartem vandrovali, poznal většinu míst, jenž tehdy trampové osídlili. Hlavním útočištěm této party byl pak soubor táborů zvaný Hobart camp v Anglickém parku, Měsíčním a Zlatém údolí. O sobotách a nedělích ale hojně užívali i mnohá další tábořiště na Vltavě, Sázavě, Kocábě či Záhořanském potoce. Častým výchozím bodem a v neděli i jakýmsi shromaždištěm před návratem do města byla tehdy trampům včetně Hobartovy party a Jerryho Packarda Libřice u Davle. Především oblíbená hospoda pana Adlera poskytovala všem tehdejším tulákům a vodákům velmi intenzivně využívané zázemí.

Bob Hurikán o členech Hobart campu píše, že pro ně byla typická ueska se sekerou Marbles na zádech a velká žízeň, která je ponoukala vydatně slavit každou maličkost. Byli schopni prý uspořádat mimořádný potlach jen na oslavu toho, že si jeden z nich pořídil nové tkaničky do kanad. Bob píše i o potlachu, jehož náplní byla oslava zakoupení nové sekery jedním členem party. Náklady na potlach byly prý několikanásobně vyšší než cena inkriminované sekery, kterou navíc kdosi cizí v ranních hodinách zmoženým trampům zcizil. Hobartovi hoši pak museli na právě ukončenou oslavu navázat druhým potlachem, uspořádaným tentokrát ku příležitosti zapití žalu po ukradené sekeře. Nevím, jestli si Josef Peterka ve svých Dějinách trampingu trochu nepřidává, ale o kousek dál pochvalně uvádí, že Hobartova parta holdovala vydatně také sportu, především boxu (Hobart byl pověstný svým levým hákem) a plavání, v kterém vynikal právě Jerry Packard.

Po jednom dalším slavném potlachu, konajícím se na podzim roku 1928 na sázavské osadě Kalvík, došlo k významné události. Celé jádro Hobart campu se tehdy loučilo se svobodou před odchodem na vojnu, a když byli Jerryho kamarádi vzápětí opravdu odveleni sloužit vlasti, zůstal Packard téměř sám. To ale nebylo nic pro něj, zabafal z dýmky, podumal a v hlavě se mu zrodil velký nápad. Ten poté v listopadu téhož roku uzrál a byl zrealizován založením slavné Brdské zimní armády. Stalo se tak v noci nad Jezírkem (osada El Passo), kde se tenkrát sešla její zakládající šestka: Packard, Davy, Fox, Tuďar, Patachon a Svenny Krupička. Nejlepší z nejlepších a brzy se přidávali další. Velení armády se po vzoru generála Kellyho, táhnoucího v roce 1894 v čele nezaměstnaných na Washington, ujal generál Packard a vytáhl dobývat Hřebeny. Začalo zlaté období trampingu na Brdech. Klobouky jako kanadská jízdní policie, svetry Milton, kabáty „policajty a manchestrové kalhoty se staly stejnokrojem a všem brzy zřetelným poznávacím znamením B.Z.A.

Na Brdech vznikají nové kempy a tábořiště. Rodí se svébytná a v rámci nadevše ceněné svobody i organizovaná trampská komunita. O sobotních zimních večerech Brdská zimní armáda drancuje zásoby hostinců v Halounech (U zrzavého paviána), Hatích, Kytíně i Voznici, o nedělních ránech pak les voní dýmem z desítek ohníčků, ohřívajících snídani. Trampové kooperují s hostinskými, hajnými (v zimě pomáhají přikrmovat zvěř) a částečně i četníky, do jejichž rajonu tábořiště spadají. Na Nový rok Packardovi hoši pomáhají honcům nahánět lovnou zvěř a za to dostávají od sviňařského správce buřty, kořalku a pivo. Právě po jedné takové vydařené oslavě úspěšného honu, podpořené vydatnou konzumací výslužného, se pak Brdské zimní armádě začalo říkat nejprve Pivní skauti a posléze i Brdská pivní brigáda. Částečně právem, částečně nespravedlivě Packardově partě, čítající ve vrcholném období až 157 členů, toto jméno již zůstalo.

Brdská pivní brigáda měla ve znaku skautskou lilii překrytou půllitrem piva a písmeny B.P.B. Měla i svůj generální štáb, jemuž předsedal generál Packard a jehož přísedícími byli seržanti, mající na starosti vždy jeden pluk – jednu partu drsných brdských trampů. A drsňáci to opravdu byli. Tábořili a toulali se v lesích i v těch nejkrutějších mrazech, a když už to pod širákem opravdu nešlo, přespávali na holé podlaze v sále hostince. Na Brdech se zrodila tábořiště Camp pstruhů, Camp 100 piv či Velitelský pahorek. Na jaře roku 1929 založil Jerry Packard spolu s Dawem, Johnym, Svenny Krupičkou a Vencou Kuncem tábořiště Dice Camp, později přejmenovaný na Zlaté dno.

Právě tam jsme teď stanuli. Slavný kemp leží ukrytý v údolíčku malého potoka a uvidíte ho, až když stanete přímo nad ním. Tomáš Chytrý v článku Cesta na Zlaté dno popisuje jeho hledání i jeho kouzlo. I my vnímáme pietní genius loci výjimečného místa, obcházíme kamennou mohylku a kmeny stromů pokryté četnými upomínkami na ty, co odešli. Je chladno, vlhko a docela tma. Okolní les za mlhou je tichý, jen potok obtékající staré tábořiště monotónně bublá. Teď je ta pravá chvíle alespoň symbolicky vrátit kempu něco, co tu chybělo dlouhé desítky let. Rozbalujeme vzácnou relikvii – původní Packardovu vlajku Zlatého dna a připevňujeme jí na kmen stromu nad dřevěný kříž s generálovým jménem. Zvláštní chvíle. Dolní cíp vlajky přepadá přes vypálené datum Packardova úmrtí a my si mezi čtyřmi statnými smrky uvědomujeme přesah myšlenek a činů s tímto místem spjatých osobností, nad jejich vlastní fyzickou existencí. Je smutné, že první brdští trampové již na Zlaté dno nikdy nepřijdou. Povzbuzující je naopak, že to, co tu po sobě zanechali, i dnes přežívá v mysli tolika lidí, kteří sem chodí generála brdských trampů a jeho kamarády uctít.

B.P.B. se pozvolna přesouvala po brdských Hřebenech ke Kytínu a Stříbrné Lhotě. Tady našla útočiště zejména u hostinského Tondy Macháčka, jehož pohostinnost byla pověstná. I pivní tácky prý pro Packardův generální štáb označil jmény jeho oficírů a rozmístil je pohotově podle zasedacího pořádku, když se armáda, oznamující svůj příchod salvou výstřelů, blížila. Trampové využívali ve Lhotě k noclehu například i stavení (U kanadské báby) dobrácké a družné staré babky Oktábcové, která je k sobě ochotně vzala pod střechu, když bylo venku nevlídno.

Packard však jak se zdá, nejvíce ze všeho miloval nocování pod širákem. Spolu s nejotrlejšími kumpány z B.P.B., kteří si začali říkat Brdští supové, nedbal na sníh ani mráz a pokud to jen trochu šlo, neopouštěl les ani v noci. Raději přespával na sněhu ve spacáku, než aby užíval tepla hostinců. Snad ležíc u ohně vychutnával dobrý tabáček, poslouchal, jak mrazem praští kmeny stromů, hleděl zasněně na hvězdnou oblohu a přemýšlel, kam zítra s kamarády potáhnou.

Byly to krásné a idylické časy zdá se tenkrát na Brdech. Všeho však do času. Brzo měla přijít doba, která mnohé změnila. Hospodářská krize ve 30. letech postihla i velkou část tuláků, kteří hledali svobodu a kamarádství ve všech těch kempech, tábořištích a osadách, v údolích řek, či v brdských lesích. Mnozí trampové přišli o zaměstnání, o prostředky i o střechu nad hlavou. Poznali, že i oni, drsní zálesáci, osadníci, vojáci či kovbojové jsou bohužel závislí na společnosti, od které každou sobotu utíkali. Právě Jerry Packard pak jako jeden z prvních začal mezi trampy organizovat pomoc pro takto postižené kamarády. Přišel i slavný Kubátův výnos z 25.4.1931, kterým zemský prezident zakazoval společné táboření mužů a žen. Vyprovokoval tím však pozoruhodnou a ojedinělou akci, kdy se 19. května 1931 sešlo na Vinohradech 10 000 lidí (!) při protestním shromáždění. Ani pak však politikové nepřestali usilovat o potlačení jim těžko pochopitelného hnutí a uvažovali dokonce o nařízení, které by trampům zakazovalo samotný vstup do lesů. Realizaci tohoto opatření připravovala veřejná lesní správa spolu se soukromými majiteli lesů až do roku 1933. Také tento útok Brdská zimní armáda, spolu s ostatními trampy nakonec dokázala úspěšně odrazit. Na jistou dobu se stáhla do jiného, odlehlejšího kouta Brd – k Hostomicům, kde při té příležitosti Brdští supové založili kempy Fish head či Pirátova hole. Pak ale z cizí země přišla temná síla, na kterou kamarádství, soudržnost a ústup do lesů už nestačil.

Řady trampů prořídly, do lesů už chodili jen ti skalní. Skončila sranda, šlo o život. Jaroslav Krsek se však ani nyní nechtěl nečině dívat, jak cizí okupanti ovládají jeho vlast a berou lidem jemu tak drahou svobodu. Ze své funkce v nakladatelství Sfinx, kde pracoval, se aktivně zapojil do odboje a pokoušel se nacistům komplikovat jejich záměry. Asi nejlépe o tom vypovídá prohlášení K. Schmiedbergera ze 17.12.1946