Krásný teplý a slunný den brzkého předjaří nás zastihl v kopcích Českého lesa na Domažlicku. Sníh je pryč, ale větve stromů se ještě nestihly zazelenat. Vzduch voní tlejícím listím a mokrou hlínou. Je vidět do daleka a je naštěstí dobře vidět i pod nohy. V lesíku u cesty ještě čerstvá tráva neprorazila ke světlu skrz slehlou zažloutlou vrstvu loňského porostu a díky tomu můžeme bezpečně procházet poměrně nebezpečným terénem. Lesík totiž ve skutečnosti bují na troskách bývalé vesnice, z jejíchž domů tu zbyly jen nízké zbytky zdí, četné kameny a cihly, dutiny, studny i propadlé klenby sklepů. Kdo obýval ty zbořené chalupy, kam odešli jejich majitelé a proč jsou dodnes tyto příhraniční kopce tak opuštěné?

Od 16. století se v oblasti Českého lesa začínají objevovat první sklárny, železárny či palírny potaše. Dřevo lesů je ve velkém stravováno také v milířích produkujících dřevěné uhlí, žádané je i příchozími řemeslníky. Brzy se objevují první velké plochy mýtin, luk a pastvin. Tam kde byl dříve neprostupný les se usazují první kolonizátoři, v sousedství skláren, na křižovatkách cest a u vodních toků vznikají malé osady i vesnice. Lidé přicházejí na perspektivní lokality, přilákáni majiteli panství i městem Domažlice, především z Horní Falce a Bavorska. Po bitvě na Bílé hoře přechází většina panství do majetku německé katolické šlechty a podíl německého obyvatelstva se dále navyšuje. Území příhraničních lesů, nově vzniklých osad i starších chodských vesnic, které od středověku spravoval královský purkrabí a město Domažlice, ukořisťuje rod Lamingerů a po něm pak alsaští Stadionové. V druhé polovině 19. století ukončuje výrobu většina skláren, mnoho obyvatel pohraničí si musí hledat nový způsob obživy. Zrušení hutí má ale pozitivní vliv na dlouho drancované lesy a regenerující se Český les objevují první turisté či lyžaři. Na počátku 20. století pak odcházejí čeští i němečtí muži společně do zákopů 1. světové války, aby se ti co přežijí, po jejím skončení opět společně podíleli na prvorepublikovém rozvoji příhraničního regionu.

S vypuknutím 2. světové války pak dlouhé období relativně poklidného života lidí nejen v Českém lese končí. Nejprve je po podepsání mnichovské dohody dočasně vysídleno české obyvatelstvo, po válce pak natrvalo německé. Spolu s finanční stráží se do opuštěných Sudet vrací část původních českých starousedlíků, ale přichází i mnoho nových „kolonizátorů“, kteří se zabydlují v opuštěných staveních po Němcích. Netuší, že většina z nich bude moci zůstat jen na chvilku. Po vítězném únoru jsou lidé prověřováni a politicky nespolehliví musí odejít. Ani to ale nestačí. Hranice má být neprodyšně uzavřena, a proto je od roku 1951 budováno dva kilometry široké zakázané hraniční pásmo. Na základě rozkazu z listopadu téhož roku je pak rozhodnuto o vysídlení vesnic nacházejících se v prostoru tohoto budoucího území nikoho, této nesmyslné železné opony, krajkované ostnatým drátem.

Nahlížíme do všech děr v zemi i v kamení a nacházíme různé předměty denní potřeby, sloužící kdysi lidem, kteří museli nedobrovolně opustit tyto pohraniční oblasti. Název vesnice Mýtnice (Mauthaus, 49°26’57.874″N, 12°42’25.143″E), jejímž smutným pozůstatkem nyní procházíme, byl odvozen od hraničního mýtního či celního domu, který zde fungoval až do roku 1764, kdy přilehlé falcké území definitivně připadlo k Čechám. Zřejmě od roku 1630 zde stávala sklárna, samotná ves je pak uváděna od roku 1680. V roce 1838 stálo v Mýtnici 27 usedlostí a žilo zde 225 německých obyvatel. Na počátku 20. století již měla Mýtnice 34 usedlostí, vlastní školu a dva hostince. Po roce 1951 se obec ocitla na území vysidlovaného hraničního pásma a roku 1956 byla srovnána se zemí.

Pátráme po hladině vody v hlubokých studnách, v helmě a s čelovkou prolézáme dutinou pod kořeny vyvráceného stromu do stále ještě neporušeného klenutého sklípku. Les pomalu pohlcuje poslední zbytky rozbořených lidských obydlí, ale tady, malý kousek pod povrchem tato bytelně vystavěná komora silám přírody stále statečně odolává. Kdo ví, jak dlouho ještě. Jako bychom zde ale cítili pozůstatky jakési energie z dob, kdy vesnice ještě žila. Pod námi v údolí se mezi mokřinami kroutí a svíjí Nemanický potok, od něj pak pozvolna stoupají zažloutlé stráně kopců, mezi kterými se ukrývá náš příští cíl. Opouštíme Mýtnici, abychom jí mohli porovnat s další zaniklou vsí.

Jen cedulka s nápisem Pila na soklu malého křížku nám odhaluje, kde se nacházíme. Kamenná torza zdí chalup, z uvolněných cihel zaklenutý překlad, který stále ještě z posledních sil uzavírá otvor po okenním rámu. Od blízkého potoka náhon a při něm bytelné zdi, co kdysi držely hřídel mlýnského kola. V hromadě kamení nacházíme vedle sebe prorezlý smaltovaný hrnek i jazykové napáječky pro dobytek. Postáváme či posedáváme na kraji lesa u pánve vypuštěného rybníčku a nasáváme umrtvující klid, který nás obklopuje. Ptáci se ještě nerozeřvali jarními zpěvy, příjemně hřeje sluníčko, v náhonu tiše bublá a zurčí voda. Vše svádí jen k tomu lehnout si na vyhřátý travnatý polštář, zavřít oči a nechat pracovat svou představivost. Jak by to tu dnes asi vypadalo, kdyby vesnice nezanikla? Mlýn už by asi neklapal a skláři do píšťal nefoukali. Stala by se Pila klasickou současnou vesnicí s několika málo poválečnými starousedlíky a množstvím náplavy ve vymazlených víkendových chalupách? Pravděpodobně ano. A ještě jinak. Jak by vypadala, kdyby tu zůstalo původní německé obyvatelstvo? To se představuje ještě obtížněji, neboť nemáme žádný existující mustr.

Pila (Seeg, 49°26’44.163″N, 12°41’20.294″E) byla založena pravděpodobně na začátku 17. století. Její poloha poblíž potoka jí předurčovala ke stavbě mlýnů a také pily, poháněné vodní silou. Voda byla z několika detenčních rybníčků přiváděna i ke stoupám na drcení surovin užívaných při výrobě skla ve zdejší sklárně, která až do počátku 18. století fungovala na úpatí Mlýnského vrchu. Roku 1839 stálo v Pile 26 domů, tři mlýny a bělírna příze. O sto let později (1930) napočítali ve vsi již 33 domů, v kterých žilo 230 obyvatel. Z toho bylo 228 Němců a dva cizinci! Pila neměla být po odsunu kupodivu zbourána plošně celá, tak jako ostatní vesnice patřící ke Grafenriedu. Některé domy měly být ušetřeny a dány do užívání Československým státním statkům. Chybějící kontrola, svévolné bourání, divoká „těžba“ stavebního materiálu či spekulativní manipulace s čísly popisnými však způsobily, že z Pily po demolici pobořených, vydrancovaných a opuštěných stavení v roce 1957 nezbylo nakonec nic.

Vesnice Mostek (Schwanenbrückl, 49°32’31.430″N, 12°40’9.970″E) získala své jméno po majiteli panství a také po nedalekém nevelkém, ale strategickém mostu přes říčku Radbuzu. Stávala při jedné z větví tzv. Ostrovské stezky, vedoucí z Mutětína přes Ostrov a Rybník na hraniční přechod ve Schwarzachu a dále pak do města Schönsee. Založena byla někdy po roce 1579 v blízkosti sklárny Valentýna Shürera, jemuž celé údolí Radbuzy mezi Rybníkem a Mostkem pronajali Švamberkové. Stalo se tak vlastně i díky soudnímu sporu, jenž vyvolali Chodové společně s Vidršpergáry, neboť jim vadilo, že Švamberečtí skláři bezohledně plundrují okolní lesy. Tvrdili také, že je sklářská huť ve skutečnosti chybně postavena na královském pozemku, který měli ve správě. Odhodlali se dokonce i k záškodnickým akcím, když Schürerovi dvakrát zničili náhon, přivádějící ke sklárně vodu z Radbuzy. Královská komise po ohledání sporné hranice navrhla postavit poblíž sklárny novou osadu, z které by mohli Chodové nejen opravovat důležitou silnici, ale také dohlížet na počínání Švamberků. Na konci 18. století žilo v Mostku v 25 usedlostech na 195 obyvatel, klapaly tu dva mlýny, řezala pila, stála tu i škola, panská myslivna, výrobna potaše, vinopalna a vrchnostenský dvůr se zámečkem. Roku 1930 Mostek obývalo 255 Němců a 5 Židů.

Parádní kamenný mostek u zaniklé vesnice Mostek prohlížíme ze všech stran. Jeho současná podoba pochází z roku 1809 a je skutečným pomníkem zašlých časů. Kdysi přes něj procházela významná stezka, dnes mocným obloukem překonává říčku, aby nesl cestu, co nikam nevede. My se po ní ale přeci jen vydáváme. Když po několika desítkách metrů skončí, ocitáme se na rozlehlých pastvinách, kde nás vítá jen vybělená kostra uhynulé krávy a jakási sci-fi budka na kuří nožce, o jejíž funkci nemáme ani páru. Stoupáme do svahu, táhneme po holém hřbetu a zleva nám pyšně kyne Velký Zvon. My děláme jako že nic, rozhlížíme se po jiných okolních kopcích a navigováni starým stromořadím sestupujeme do údolí. Je v tom jakási dávná volnost putování napříč krajinou bez cest, lidí a domů, bez plotů a hranic, je v tom i radost z blížícího se jara. Pod pastvinami nacházíme jediný stojící dům celého našeho hledání zaniklého pohraničí. Stavení č.p. 8 bývalé Liščí Hory s přilehlým rybníčkem kdysi obývala rodina Dietzova, dnes slouží jako úkryt pro dobytek. Přízemí je plné sešlapané mrvy, sklepy jsou zpevněny novými zdmi, aby se skot z přízemí nepropadl. Tady už tušení přítomnosti energie starých časů chybí.

Liščí Hora (Fuchsberg, 49°33’11.050″N, 12°41’15.112″E) původně náležela pod správu hradu Přimda a prvně je uváděna roku 1591 právě v souvislosti s dělením majetku tohoto královského hradu. Při tomto porcování přimdského panství připadla Liščí Hora ke statku Újezd Sv. Kříže, jehož majetek pak byl po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován. Ves prý následně docela dobře prosperovala a vrchnost si pochvalovala, že poddaní z Liščí Hory platí velké finanční i naturální nájmy. Roku 1839 je ve vesnici uváděno 12 domů, v kterých žije 116 obyvatel. O sto let později (1930) obývá Liščí horu 99 lidí hlásících se k německé národnosti a jeden člověk, který se přihlásil k národnosti československé. Vesnice stojící na úbočí svahu stejnojmenného kopce bývala členěna do pěti částí, odpovídajících pěti bývalým sedláckým dvorům, kolem nichž postupně vyrostla další zástavba. Poslední obyvatelé Liščí Hory opustili své domovy až v 60. letech 20. století.

Stojíme kousek od samotné státní hranice, která kdysi byla linií rozdělující svět. Dnes již nic kromě několika hraničních kamenů na její existenci neupozorňuje, přilehlý nevelký les ale skrývá smutnou připomínku časů, kdy zde vznikalo území nikoho. Přicházíme ke hřbitovu s klenutým zděným portálem z roku 1802, a jakoby se vytrácejícími hroby. Náhrobky jsou povalené či omlácené, mnoho křížů chybí, některé se naklánějí, jiné leží polámané na zemi. Zeď, která hřbitov obepíná je místy pobořená, a přesto se zdá být hřbitov nečekaně čistý, uklizený, vstupní brána je dokonce nově opravena. Zpozorujeme muže, jak pečlivě vláčí lesní hrabanku mezi hroby, vykopává plevel a utírá bílé ptačí cákance na náhrobních kamenech. Na pozdrav nám tiše odpovídá německy, aniž by zvedl hlavu od práce.

Jsme ve vesnici, která je jakýmsi symbolem této části zaniklého pohraničí. Lučina (Grafenried, 49°26’0.079″N, 12°40’50.064″E), ležící až do počátku 18. století na území Bavorska respektive Horní Falce, byla k českému království spolu s Angerem, Seegem a Haselbergem připojena až mezi lety 1707 a 1708. Jde však o vesnici, která se od ostatních v této oblasti zásadně liší svým původem i stářím. První zmínky o Grafenriedu totiž pochází již z 12. století a jak se dá u tak staré vesnice předpokládat, má Lučina docela bohatou a pohnutou historii. Již ve století třináctém, tedy v roce 1266 byla zničena českým vojskem Přemysla Otakara II. při česko-bavorských pohraničních válkách a dlouho se z této pohromy vzpamatovávala. Roku 1541 získal od falckého kurfiřta Fridricha II. grafenriedskou sklárnu a strážní dům do dědičného vlastnictví Jörg Thumb z Schönlindu. V roce 1580 pak kupuje Lučinu Jiří Pelkhofer von Mosweng, který Grafenriedský statek značně povznesl a rozšířil o výše jmenované, nově založené vesnice.

Syn Jiřího Pelkhofera, Wolf Eytl Pelkhofer, musel jako kalvinista po Bílé hoře Grafenried opustit, aby se zpět vrátil společně se švédskou armádou až v roce 1634. Návrat to však byl neveselý. Lučinu našel zpustlou, příbuzné hledal marně. Vlastní děti ještě před jeho příchodem zemřely na mor a on sám o rok později umírá na mozkovou mrtvici. Dalším majitelem Grafenriedu se stal sklářský mistr Jiří Gerl, kterému vesnici odprodala Pelkhoferova vdova, a kterému ji jako katolíkovi krátce na to pro změnu zpustošili Švédové. Lučina se však i z téhle rány dokázala vzpamatovat a Gerlové, stejně jako potom jejich následovníci Wernerové, mohli pokračovat ve sklářské tradici.

Po definitivním vyhasnutí pecí v 19. století se obyvatelé Lučiny živili především chovem dobytka a tkalcovstvím. Roku 1930 obývalo 41 usedlostí Grafenriedu 231 Němců, 14 Čechoslováků a dva cizinci.

Počátek konce nejen Lučiny nenápadně započal, aniž by to tehdy někdo tušil, vlastně již se vzestupem nacismu v Německu a následným obsazením Sudet. Soužití lidí bylo nenapravitelně narušeno, Češi museli odejít. S koncem 2. světové války, odsunem německého obyvatelstva a uchvácením moci komunisty (také díky nacismu, okolnostem rozpoutání a průběhu války) pak nastala první fáze fyzické zkázy Grafenriedu. Mnoho domů bylo určeno ke zbourání nebo prodáno na stavební materiál. Nikým nekontrolována proběhla neřízená divoká bouračka většiny stavení. Na podzim roku 1955 pak přišla druhá fáze likvidace vesnice ocitnuvší se v prostoru hraničního pásma, kdy se nařízené demolice ujal podnik Zemstav. Zkáze uniklo pouze několik málo objektů převedených na armádu, hřbitov a pro svou historickou hodnotu i kostel. Ten však později pohraničníci svévolně odstřelili a poslední ránu zasadili i několika málo zbývajícím objektům. Pak Lučinu opustila i pohraniční stráž a Grafenried tím po nějakých více než sedmi stech letech své existence definitivně zmizel z mapy světa. Co se od dávného středověku nepodařilo několika armádám, to dokázala politika jedné strany.

Jako prsty tonoucího ční k obloze pahýly kamenných zdí bývalého hostince Wierl, nejzachovalejšího torza Lučiny. V jejich blízkosti objevujeme pěkný klenutý sklep o dvou komorách, v kterém se stále ještě drží přemrzlá vrstva navátého sněhu. Z kostela naopak nezbylo nic. Nic než jakási vyvýšenina skrývající hromadu kamení z pobořených zdí. Kostel sv. Jiří stával u návsi. Jak staré fotografie ukazují, byla to pěkná, velká náves s výstavními domy a sochou svatého Jana Nepomuckého na vysokém kamenném podstavci, střežená statnými lípami. Stojí tu dodnes. Podstavec i lípy. Socha už ne! Lípy jsou snad o něco vzrostlejší a zanedbanější než tenkrát, ale jsou tu stále. Obklopeny lesem náletových dřevin, který to tu ovládl po lidech, pamatují zašlý věk, o němž máme trochu zkreslenou představu, že všechno bylo, jak má být. Nebylo. Nikdy není, ale z dnešního pohledu to tak možná vypadá.

Hledáme tu, a stále ještě v těch kamenných troskách kupodivu nacházíme stopy jakési idylické romantiky, sálající ze starých zažloutlých fotografií. Litujeme, že to všechno bylo zničeno a často si neuvědomujeme, že pokud by zničeno nebylo, stála by tady pravděpodobně zcela obyčejná současná vesnice, kterou by asi nebylo proč navštívit. Na jednu stranu želíme ztraceného „skanzenu“, na stranu druhou jen díky té zkáze a opuštěnosti, můžeme sladkobolně vychutnávat tak trochu falešný pocit melancholie v kulisách rozvalin bývalých obydlí. Přišli jsme tu o kulturní krajinu, jak se dnes říká, a získali les s legendou (to se dnes také říká).

A pak jsou tu lidé. I když nešlo přímo o vyhnání z ráje, ale „jen“ z Českého lesa, Němci i Češi museli odejít ze svých domovů. To je skutečné neštěstí. Někdo si to zasloužil, jiný ani náhodou. Stala se křivda a stala se na obou stranách. Taková už je historie. Ta je všechno možné, jenom ne spravedlivá. Někdy snad ani nejde ve víru vřících dějin odhalovat a soudit vinu či nevinu. Muž udržující hřbitov v Lučině překračuje dnes již neviditelné hranice, aby vzpomněl na mrtvé předky. Je třeba vzpomenou i na všechny, kteří tu nemohli spočinout, na ty co museli odejít, ať už na tu či na onu stranu odcizeného pruhu země, i když neměli s politikou ani nenávistí k jinak mluvícímu sousedovi nic společného. Vzpomenout na nevinné, které jak už to tak bývá, semlela hra mocných. A právě k tomu je tady v lesích Českého lesa, mezi rozpadlými zdmi či u křížků na rozcestích ideální místo. I proto stojí zato se sem vypravit a mezi zbývajícími artefakty vyhnání hledat pochopení toho, jak tento kraj ke své opuštěnosti přišel.

Inspirováno výpravou Moskyta do Českého lesa na jaře roku 2009.