Ostatky staré legendy Vamberecký fext a jiní zmrzlíci
Ve staré, temné a ledově chladné hrobce sní v práchnivějících rakvích svůj věčný sen bývalí duchovní pastýři i významní měšťané. Měli hrůzu z toho, že se jejich mrtvoly v hlíně prostého hřbitova obrátí v prach a zvolili proto raději vysušení v kostelní kryptě. Jeden však s nimi neleží, jeden nesní. Stojí opřen o kamennou zeď a zčernalá sesychající kůže mu v obličeji vycenila děsivý škleb. Je i ve své neživosti statný, hrozivý a dokonce jakoby nemrtvý. Stojí tu co stráž nad smrtí ostatních a čeká. Čeká, až přijde znovu čas jeho rasy, čas, kdy budou lidé znovu potřebovat nepřemožitelné hrdiny.
Festovní bytosti
Narodil se prý v košilce, tedy v plodovém obalu (někdy je dokonce udáván dvojitý plodový obal), který mu byl krátce po příchodu na svět „zašit“ do levého podpaží. Stal se díky tomu fyzicky zdatným, většinou vysokým, nadaným mnoha schopnostmi a hlavně téměř nezabitelným člověkem. Dožíval se zpravidla dvojnásobku délky lidského věku, a pokud už konečně opravdu zemřel, jeho tělo se odmítlo poddat rozkladu. Nepoškozené pouze vyschlo, až v něm kosti chrastili a nezměněno zůstávalo třeba po celá staletí. Někdy dokonce vydávalo libou, fialkovou vůni. Navíc se prý takové i dlouho mrtvé tělo za jistých specifických podmínek mohlo probrat ne snad přímo k životu, ale k nějaké podivné formě časově omezené, děsivé vitality.
Alternativní zdroje uvádějí, že košilka (plodový obal) byla po narození takového jedince opatrně sejmuta, vysušena a uchována, dokud její nositel nedosáhl dospělého věku a teprve poté mu byla upevněna pod levou paži. Tato verze praktikování zvláštního rituálu zní o něco reálněji, ale pozoruhodné je především to, že magická funkce této ochranné blány je základem všech pověstí o tomto zvláštním fenoménu.
Jednou z mimořádných fyzických schopností takto obdařených zrozenců měla být dokonce i nezranitelnost střelnou zbraní. Díky tomu se o těchto bytostech mluvilo jako o kulím odolných, tedy německy „kugelfest“, z čehož se pak zkomolením vyvinulo zkrácené tajemné označení fext. Zcela nezávisle na festovnosti proti zásahům z pistolí a pušek se na našem území pro tyto nadlidi a mrtvé nemrtvé ujalo i pěkné české označení zmrzlík, či nezmar.
O těchto „tvorech“, zvláštních lidech se historické prameny zmiňují již od dávných věků. Zprávy o jejich působení a existenci jsou však hojné především v 17. století, kdy naše území zasáhly hrůzy třicetileté války. Víra v jejich sílu a neohroženost byla velká. Rekrutovali se z nich často ochránci slabých, napadených lidí i celých vesnic. Po smrti byli tito mrtví nemrtví obávaní, jejich zachovalá těla ale velmi ceněná.
Podobně jako mrtvoly oběšenců, či jejich části, byly i kousky mrtvých zmrzlíků vyhledávány jako vzácné amulety či ingredience léčivých přípravků. Ruku kugelfesta dlouho uchovávali ve Vejvanovicích či v Kostelci u Heřmanova Městce. Pověrčivost přisuzovala vlastníkovi mumie fexta záruku dlouhověkosti a zdraví. Majitelé vinic v 18. a 19. století věřili, že se přítomnost ostatků nezmara pozitivně projevuje na chuti vína a tyto „doplňky“ proto hojně nakupovali. Pět fextů, vykopaných mnichy na Vyšehradě u Čertova sloupu bylo skladováno v troskách strážní bašty ze 14. století (tzv. Libušina lázeň) nad dnešním vyšehradským tunelem a po kouskách rozprodáváno na léčebné účely. V klášterech byla těla nezmarů ukládána do hrobek k mrtvolám mnichů, aby jejich blízkost zabránila hnilobnému rozkladu a napomohla mumifikaci. Kouskem zmrzlíkova těla prý léčil svého nemocného otce i předobraz Jiráskova F. L. Věka, národní buditel František Vladislav Hek.
Fext, nalezený při rozšiřování zámku v Brandýse nad Labem se dokonce na pokyn Rudolfa II. stal exponátem císařských sbírek na Pražském hradě, kde mezinárodně proslul. Zkoumaly jej tu takové autority, jakými byli například Johannes Kepler či Tycho Brahe, intenzivně se o něj zajímal i anglický alchymista Edward Kelly nebo Rabi Löw. Jakému konkrétnímu bádání tehdejší učenci tělo zmrzlíka podrobili, bohužel nevíme, moc posmrtného klidu si ale v centru dění tehdejší renesanční Evropy evidentně neužil.
Příběhy nezmarů pocházejí z až překvapivě mnoha míst naší země. Víme dokonce o celých komunitách fextů (Drábské světničky, Sebranice, Kostelec nad Labem), což vyvolává údiv a řadu znepokojivých otázek. Přijmout fakt, že tu s námi žijí, či alespoň v minulosti žili jedinci nadaní takovými nadpřirozenými schopnostmi, se samozřejmě zdráháme. Něco ale naše předky nepochybně k víře v tyto zmrzlíky vedlo a věřili v ně na různých, od sebe značně vzdálených lokalitách. Domovem nezmarů však jak se zdá, byly především východní Čechy a to je vzhledem k rozšířenému předpokladu, že se k nám jejich legenda přenesla ze západu, trochu záhada.
Ochránci východních Čech
Tak například v Sebranicích u Litomyšle zachránil vesničany před zvlčilými vojáky přímo rodinný klan fextů. Dvě sestry a tři bratři sem přišli odněkud od Regensburgu a usadili se ve statku na okraji vesnice, kde úspěšně hospodařili. Když pak do Sebranic vtrhli Švédové a chystali se upálit v místním kostele ženy a děti, které tu hledaly záchranu, fexti zasáhli a vojáky z vesnice vyhnali. Ti prchli především poté, co s velkým překvapením zjistili, že jejich muškety a arkebuzy proti podivné pětici jaksi nic nezmůžou. K obraně vesnice se přidali i neohrožeností zmrzlíků povzbuzení prostí lidé a kameny, klacky i zemědělským nářadím vypuzení Švédové se prý již do Sebranic raději nikdy nevrátili. Při vzpomínce na nevídané obránce vesnice, kteří se jim, hledíce do ústí namířených hlavní vysmívali, jim ale ještě nějaký ten pátek běhal mráz po zádech.
Další pověst vypráví o tom, že v sebranické kostnici bylo uloženo dokonce šestnáct zmrzlíků! Barokní osárium stávalo zřejmě v rohu na východní straně hřbitova, rozprostírajícího se kolem kostela sv. Mikuláše.
A ještě jednou ze Sebranic. Na konci 19. století bylo prý z hlíny zdejšího hřbitova vykopáno pět mrtvol. Popelavě zabarvená, nečekaně zachovalá těla dvou žen a tří mužů. Na jejich hlavách stále pevně držely prameny vlasů a na trupu části oblečení. Při jejich nálezu pak mělo zaznít slovo fext. Že by šlo o sourozence z Regensburgu, kteří kdysi slavně vyhnali Švédy z vesnice?
O dalším statečném fextovi z Vysočiny, mlynáři Strnadovi, jenž dokázal svůj mlýn ochránit dokonce před celým švédským plukem, mluví jedna z pověstí knihy Miloslava Bureše „Zpívající lípa“. Zde mimo jiné objevíme i zmínky o tom, že někteří lidé tajně nosili jídlo fextům do lesů i opuštěných chalup, kde nezmaři žili v ústraní, aby v nejistých dobách nepřitahovali zbytečně pozornost. V případě konfliktu s cizími vojáky pak často koordinovali společnou taktiku speciálními posuňky či pokřikem ze stromů a hřebenů střech.
Fext ležící v márnici v Honbicích u Chrudimi dokonce vypomáhal s financováním místních bohoslužeb. Do otevřené rakve, mezi jeho mumifikované nohy snášela vejce zřejmě velmi chytrá slepice. Když je chtěla jedna z místních hospodyň sebrat, zmrzlík její ruku stehny sevřel a nepustil, dokud mu vyděšená žena neslíbila, že štědře přispěje na svatou mši. Myslím, že se poté již nikdo slepici na vajíčka sáhnout neodvážil.
Svou statečností, kterou projevil tváří v tvář švédským nájezdníkům, proslul také rychtář Osečnice v podhůří Orlických hor. Ten dle pověsti krutě pomstil rabování, kterého se na obyvatelích i jejich majetku dopustili vojáci za jeho nepřítomnosti. Spolu s vybranými vesničany jednotku odvážející lup následně dostihl, na místě zvaném Na Sečné Švédy pobil a uloupený majetek včetně dobytka a drůbeže svým lidem vrátil. To se seveřanům samozřejmě ani trochu nelíbilo a tak do Osečnice vyslali trestný oddíl v čele s velitelem Valenčem. Rychtář stanul proti rozzuřené švédské soldatesce a zdálo se, že se ani trochu nebojí. To ještě více Valenče popudilo a na fojta vystřelil. K obrovskému údivu vojáků však nezraněný osečnický nezmar sáhnul pod košili a zdeformovanou kuli posměšně hodil důstojníkovi k nohám. Ten zřejmě tehdy pochopil, s kým má tu čest a spolu se svým doprovodem se okamžitě obrátil na útěk. Prchal směrem k Dobrušce, ale už kousek za Osečnicí byl v údolí Lomského potoka mezi dnešními usedlostmi Na Borové a Ve Rzech dostižen. Tady byl také rychtářem bez milosti zabit a na místě pohřben. Od té doby se tomuto místu říká Valenčův důl.
Osečnický ochránce žil prý ještě dlouhý a spokojený život. Nakonec byl s velkými poctami pochován na hřbitově v sousedním Dobrém, kam k němu chtěli později uložit i jeho syna. Při otevření hrobu však všechny překvapilo nezvykle dobře zachovalé tělo bývalého rychtáře. Vyzvedli ho proto z rakve a postavili(!) do místního kostela. Potvrdilo se jen to, co si místní již dlouho o svém fojtovi mysleli. Je to fext!
Stál pak po mnoho let u vchodu do svatostánku, nehybně naslouchal modlitbám a lidé z něj při odchodu z bohoslužby tajně uždibovali. A tak kdo ví. Možná, že právě kouskem osečnického rychtáře se F. V. Hek v nedaleké Dobrušce pokoušel ulehčit svému otci (†1795), který před smrtí trpěl „prudkými návaly krve, bušením srdce a velkou dušností“. Až na pokyn nového doberského faráře bylo tělo místního hrdiny z kostela vyneseno a znovu uloženo do země.
Kostelečtí zmrzlíci
Zprávy o fextech ale vypátráme i trochu stranou od jejich oblíbených východních Čech. Na hřbitově v Kostelci nad Labem jich prý bylo postupně vykopáno několik. Jejich výjimečně zachovalá těla, nalezená při rušení starých hrobů, byla ukládána do podzemní krypty pod márnicí, která sloužila částečně také jako kostnice. Jedna ze čtyř na hromadu kostí uložených mumií podle tělesné konstituce patřila ženě, další mimořádně statnému muži. Hrobník kosteleckého hřbitova vyprávěl, že tyto mumie bývaly vojáky francouzských válek, kteří po smrti nepodlehli rozkladu, protože se narodili se “zvláštním obalem kůže“. Tyto bojovníky podle všeho ale košilka před smrtelnou kulkou nezachránila a žena-fext zřejmě vojákem nebyla. Přesto je zvláštní, že většina pohřbených ve zdejší hřbitovní půdě bezezbytku zetlela, zatímco několik „vyvolených“ bylo velmi dobře mumifikováno.
Pravděpodobně ale tato těla v půdě hřbitova, obklopujícího kostel sv. Martina, původně vůbec neležela. Podle Viktora Pelunky (1906) šlo o ostatky Vančurů z Řehnic, které byly do kostnice přemístěny z rodinné chrámové hrobky. Vančurům patřil Kostelec v průběhu 16. století (1534 – 1572). V kostele byl v roce 1582 pochován majitel panství Mikuláš a před tím snad i jeho bratr, spolumajitel Kostelce Jindřich (†1563). Komu však patřila těla přemístěná do márnice, to známo není. V úvahu připadají i manželky obou pánů z Řehnic, jejich otec Jan (†1539), dcery a syn Jindřicha Mikuláš (†1596). Náhrobní kámen rodu Vančurů je dodnes možné spatřit pod kostelním kůrem.
O zmrzlících od sv. Martina se vypráví děsivý příběh. Při opravě kostelecké márnice byl prý jistý pomocný dělník Plencavka požádán, aby fexty z krypty vynesl. Moc se mu do toho ale nechtělo. Až když mu byl přislíben litr kořalky, zdráhavě do sklípku po žebříku sestoupil, mumie Vančurů si přehodil přes ramena a vynesl je na denní světlo. „O nic nejde, nic mi nehrozí“ oddechl si poté a polkl s úlevou několik hltů ze své odměny. Když pak zedníci v kostnici provedli potřebné úpravy, šel Plencavka těla do krypty vrátit. Jakmile však sestoupil do temného sklípku s dvěma Vančury na zádech, ucítil, jak mu něco jako suchá větev trhavě přejelo po žebrech. Stačil ještě vyděšeně shodit oba nezmary z ramen před sebe, ale to už se mu kostnaté seschlé pařáty fextů obrovskou silou zarývaly do prsou a drásaly mu kůži z těla. Dělník vložil všechny své zbývající síly do zoufalého výkřiku a poté padl k zemi. Když do krypty přiběhli zedníci, našli už jen mrtvé Plencavkovo tělo, jehož hrdlo svíraly ruce již opět nehybného fexta, zatímco druhý zmrzlík měl své pařáty stále zaryté hluboko v nešťastníkových prsou.
Děsivý konec, který otřásl všemi očitými svědky a vyžádal si zvláštní opatření. Těla obou agresivních fextů byla prý po tomto smrtícím útoku rozsekána na kousky, aby znovu nemohli ublížit. Hlavu jednoho zmrzlíka a dvě ruce si potom kdosi odnesl jako poněkud morbidní suvenýr či magický artefakt.
Zaujalo mě, že v erbu starého rodu Vančurů, kteří již v roce 1448 bojovali v žoldáckém vojsku Jiřího z Poděbrad, stojí v modrém poli na zlatých jeleních parozích divý muž se zeleným věncem v pravici. Divý muž a zelený věnec? Věnec jako symbol předkřesťanský i křesťanský, symbol nesmrtelnosti Krista, který zemřel a vstal z mrtvých. Kruh ze zelených větví jako věčný život v rukou silného divého, těžko přemožitelného muže. Podobenství fexta? No nevím. Jisté je, že historie rodu Vančurů z Řehnic, mezi kterými najdeme i středověké loupeživé rytíře a lapky bezesporu dlouhá, neklidná i pozoruhodná byla. Inspiraci v ní úspěšně hledal i skutečný pokrevní potomek těchto „divých mužů“ spisovatel Vladislav Vančura při práci na románu Marketa Lazarová.
Fext z Vamberka
Kostel a krypta sv. Prokopa ve Vamberku
Ve Vamberku kdysi stával malý středověký hrad. Lépe řečeno, městečko Vamberk (původně Waldenberg) bylo vystavěno zároveň s ním, jako jeho předhradí. Z hradu se do dnešních dnů nezachovalo téměř nic. Až při letošním archeologickém výzkumu se podařilo odhalit část hradební zdi a otvor vedoucí kamsi do sklepení. Areál hradu byl zřejmě vymezen dnešním Muzeem krajky, Staročeskou krčmou a základní školou. Od 14. století tu pravděpodobně stál i původní hradní kostel, který později sloužil jako veřejný farní svatostánek. Tato dřevěná stavba se ale roku 1677 ocitla na hranici své životnosti. Obci se sice podařilo jí nakrátko obnovit, roku 1710 ale musel být starý kostel definitivně stržen. Na jeho místě byl v letech 1712 – 1714 postaven hrabětem Leopoldem Libštejnským z Kolowrat a chrudimským děkanem Pezoltem současný barokní chrám sv. Prokopa. Při stavbě sv. Prokopa byla vybudována i na čtyři pilíře sklenutá podzemní krypta, rozpínající se do celého půdorysu nového kostela. Přístupná byla otvorem skrytým pod kamennou deskou, v podlaze kostelní lodě před presbytářem. Do krypty byli následně pohřbíváni vamberečtí kněží, bohatí měšťané a také sem byly přeneseny kosti ze zrušeného hřbitova, který obklopoval původní dřevěný farní kostel. Ty, které se zcela nerozpadly, jsou dnes vyskládány do čtyř postranních výklenků podzemní kobky. Ukládání významných pohřbů do krypty bylo ukončeno v roce 1787, kdy to svým patentem zakázal císař Josef II. Po tomto roce již byla krypta jen zřídka navštěvována a tak trochu zapomenuta.
Nalezení a položení fexta
K významnému průniku do již nevyužívané hrobky došlo v říjnu 1890. Na požádání faráře Jana Urbana sem vstoupili dělníci stavitele Josefa Studničky, aby v kryptě „udělali pořádek“. V podzemí pak našli na padesát v rakvích uložených mumií a také takzvaného Vambereckého fexta. Podle svědectví kronikáře a historika Josefa Františka Krále (*1860 – †1934) stálo jeho výjimečně zachovalé, téměř dvoumetrové, vyschlé tělo opřené o jeden z pilířů a po jeho nadzvednutí v něm chrastily kosti.
K přirozené mumifikaci mrtvých v svatoprokopské hrobce došlo díky obzvláště příznivým mikroklimatickým podmínkám. Kostel stojí na konci opukového hřbetu, na zcela odvodněné pozici a díky vhodně vybudovaným, proti sobě situovaným odvětrávacím šachtám byla mrtvá těla vystavena neustálé cirkulaci vzduchu. Minimální vlhkost, chlad a trvalý průvan tak v některých případech zajistil téměř dokonalou konzervaci vysušených ostatků. Podobné případy mumifikace známe i z jiných míst naší země a to především z podzemních prostor, kde byly přítomny téměř totožné mikroklimatické podmínky.
Staří pohané však věřili, že k přirozené mumifikaci dochází z jiného důvodu. Podle jejich přesvědčení mrtvé tělo nepodléhá rozkladu ze dvou příčin. Buď byla a je i po smrti daná osoba v mimořádné oblibě boha či bohů, nebo naopak v jejich značné nemilosti. Pokud by tedy zachovalé a mnohdy také libě vonící ostatky některých křesťanských světců byly znakem Boží milosti, kam bychom zařadili fexty? Mezi oblíbence či bytosti zavržené?
Svatoprokopská krypta byla díky panu Studničkovi vyčištěna, rakve srovnány a uspořádány, mrtví označeni jmény a dalšími dostupnými údaji. Až na dvě výjimky šlo o těla zesnulých v 18. století. Byla tu ale také identifikována mumie slavné krajkářky Magdaleny Grambové (na plánku rakev č. 30), která zemřela ve století 17. a mumie bezkonkurenčně nejstarší, tedy tělo vambereckého zmrzlíka. To bylo položeno do dubové rakve a její víko opatřeno jmenovkou Bohuslav z Chrastu (na plánku rakev č. 1). Konečně i on měl po dlouhých staletích v klidu spočinout. No, nestalo se tak.
Bohuslav z Chrastu
V lodi kostela sv. Prokopa se dnes nachází starý náhrobek. Z jeho neuměle tesaných liter můžeme číst, že patří bývalému majiteli zdejšího panství a hlavně nositeli stejného jména, jakým je označena fextova rakev. Ano, zdá se, že je to náhrobek Vambereckého fexta, který skonal v roce 1508 (?). Tento pískovcový náhrobní kámen byl spolu s náhrobkem Magdaleny Grambové (†1671) objeven v podlaze nového barokního svatostánku v roce 1898 při rekonstrukci po požáru a oba byly poté instalovány na stěny interiéru kostela.
Na obrubě kamene z počátku 16. století můžeme podle historika prof. Dr. Josefa Kalouska (*1838 – †1915) číst:
„Anno dny vmrziel gt vroz … dob pamty pan Bohuslav z Chrastu a na wabercze ten pon po pwoni neli lta panie tysczi po piet X viij
neboli: Anno Domini umřel jest urozený dobré paměti pán Bohuslav z Chrastu a na Vamberce ten pondělí po provodní neděli léta páně tisícího po pětistech osmého.“
Dr. Aug. Sedláček (*1843 – †1926) s tímto překladem souhlasil, až na poslední dvojčíslí. Podle něj je před osmičkou vytesána ještě desítka a rok úmrtí by tedy v tom případě byl 1518.
Tělo Bohuslava z Chrastu patří mezi ty nejzachovalejší mumie ve svatoprokopské kryptě. Do hrobky přitom mohlo být přemístěno až více než 200 let po své smrti. Odkud bylo ale do krypty přeneseno? Proč bylo údajně opřené ve vzpřímené poloze o jeden z pilířů? Kdy se tento muž narodil a jaké bylo jeho působení v roli majitele panství? Kde byla původní hrobka Bohuslava z Chrastu, na které spočíval zmiňovaný náhrobek? Je možné, že byl stejně jako Magdalena Grambová prvotně pochován v jakési kobce starého kostela, kde rovněž panovaly pro přirozenou mumifikaci více než příznivé podmínky?
Navíc tu jaksi nesouhlasí letopočty. Podle náhrobku i označení na rakvi totiž zemřel Bohuslav z Chrastu o pět let dříve, než se stal spolu se svým bratrem Karlem majitelem vambereckého panství. Bratři si Vamberk, čerstvě získaný od Jana ze Šumburka, spolu s několika vesnicemi na půl rozdělili roku 1513, kdy Bohuslavu navíc připadl i zdejší hrad. I kdyby měl ale pravdu Dr. Sedláček a na náhrobku je vytesán rok úmrtí 1518, Bohuslav z Chrastu je zmiňován jako stávající majitel zdejšího panství ještě v roce 1522!
Buď je tedy chybný některý z udávaných letopočtů, nebo se jedná o jiného Bohuslava, možná předka majitele Vamberku. V tom případě je pravděpodobné, že tento muž, označovaný za fexta, zemřel a byl pochován jinde než v tomto městě a do hrobky v prostoru hradu byl přemístěn až následně svými potomky, svým stejnojmenným synem. Dědičkami panství na řece Zdobnici se po Bohuslavu z Chrastu staly tři jeho dcery Anna, Esterka a Bohunka. Ani ony, ani jiný člen tohoto rodu již zřejmě v kryptě pod sv. Prokopem druhotně pochovány nebyly. Jejich rodinná hrobka se pravděpodobně nacházela jinde a jediné tělo, které se kromě Magdaleny Grambové zřejmě více než jednou stěhovalo, bylo tělo našeho „fexta“. Proč? O jeho životě ani smrti nevíme skoro nic. O jeho posmrtném působení se jedna historka dochovala.
Nevydařený přípitek s fextem
Když o vánocích 1741 táhla krajem vojska pruského krále Fridricha II. Velikého, který právě válčil s Marií Terezií o rakouské dědictví, usadila se na sv. Štěpána ve Vamberku dragounská jednotka majora Grollmana o síle 168 mužů. Vojáci, jak už to tak bývá, se po pár dnech začali ukrutně nudit a čas mimo jiné utápěli na dně sklenic v místní panské výsadní hospodě Milenka.
Při jedné takové opilé kratochvíli se jim připomněla legenda o místním fextovi a stále neuspokojení vojáci zatoužili připít si i s ním. Kdo prý pro něj dojde do nedalekého kostela a přinese ho k Milence, tomu ostatní zaplatí plný sud vína. Zpočátku se k tomuto úkolu nikdo neměl, po krátkém váhání se ale přihlásil nejodvážnější či nejopilejší z nich, lajtnant Galle. Vzápětí vrávoravým krokem, ale neohroženě mizel do tmy a jeho rozdivočelí kumpáni pokračovali v zábavě. Věřili, že lajtnant skončí kdesi v příkopu, kde si ho ráno při cestě z putyky vyzvednou. Ke zděšení všech však tlemící se Galle po chvíli stanul ve dveřích, podpíraje v pase děsivou, ještě mnohem hůř se šklebící mumii. Ke stolu však tohoto mrtvolného hosta vojáci už nepozvali. Všem v okamžiku došlo, že svůj žert poněkud přepískli a hnali zmatlaného lajtnanta, aby fexta okamžitě vrátil do kostelní krypty.
Zábava se pak jaksi zadrhla a nikomu už do smíchu nebylo. Za zády stále jakoby cítili stín kostnaté vysušené smrti a kořalka jim načichla zatuchlinou. Poněkud zaražení a znavení vojáci v hospodě usnuli na umaštěných stolech a ráno si dlouho nemohli vzpomenout, co se v noci přihodilo. Když si pak konečně vybavili pozdní návštěvu ze záhrobí, uvědomili si, že poručík Galle chybí! Doufali, že ho naleznou přeci jen spícího kdesi v tom příkopu a tak se vydali cestou ke hřbitovu. U hřbitovní zdi pak skutečně tělo svého kamaráda objevili, mrtvé, s nepopsatelnou hrůzou vtisknutou do tváře. V kostnici pak našli i samotného fexta. Opřeného jako obvykle o pilíř krypty a jeho vyschlý, zčernalý, kostnatý hnát pravé ruky pevně svíral utržený límec poručíka, který získal sud vína a ztratil vlastní život.
Jak podobné jsou si příběhy fextů z Kostelce nad Labem a Vamberka. Dva rody, dva bratři napůl vlastnící v 16. století nevelké městečko. Jejich mumifikovaná těla uchovávaná v hřbitovní kostnici jako těla zmrzlíků a jejich posmrtná neochota měnit místo posledního odpočinku. Ten kdo je vyrušil a z kostnice vynesl, zaplatil za to životem. Zemřel hroznou smrtí, ale až poté, co těla do krypty vrátil. Skoro jako by posmrtně zamrzlí fexti, vědomí si své imobility, záměrně trestali troufalce, až když je zase odnesl zpět do jejich hibernakula.
Milenec hraběnky Grambové
Narazil jsem ještě na jednu pověst o Vambereckém fextovi. Je to poněkud bulvární verze příběhu zmrzlíka od Svatého Prokopa a je neslučitelná téměř se vším, co jsem dosud o tomto nezmarovi napsal. Přesto bych se o ní zmínit měl. Podle této verze byl zdejší fext původně milencem hraběnky Magdaleny Grambové. Té Magdaleny, jejíž náhrobek i mumifikované tělo bylo nalezeno v kostele sv. Prokopa.
Hraběnka byla belgickou manželkou nizozemského šlechtice Kašpara Gramba, který se jako generál císaře Ferdinanda II. podílel na potlačení stavovského povstání na území Čech. Za tyto zásluhy získal v rámci pobělohorských konfiskací některé pozemky v kraji a v roce 1627 kupuje od Marie Trčkové z Lobkovic i vamberecké panství. Po jeho předčasné smrti připadá Vamberk spolu s panstvím Potštejn a Kostelec nad Orlicí jeho ženě Magdaleně, která nad ním následně vládne tvrdou rukou. Z rodných Flander sice přináší do Vamberku umění paličkování dle belgických vzorů, které následně vambereckou krajku proslaví po celé Evropě, její poddaní však mají trochu jiné priority. Touží se konečně uvolnit z robotních povinností, chtějí vrátit alespoň část půdy a svobodně provozovat řemesla. O tom však jak se zdá, nechce hraběnka ani slyšet.
A tehdy do života Magdaleny vstupuje jakýsi pohledný důstojník. Za peníze z prodaných osmi jiter luk, kterými ho vamberečtí uplatili, se má vetřít do hraběnčiny přízně a „nějakým způsobem“ jí přimět ke zrušení roboty. Magdalena byla stále ještě mladá, pohledná a hlavně již dlouho osamělá žena. Snad díky tomu se důstojníkovi roku 1637 skutečně podařilo hraběnku k požadovaným ústupkům přemluvit a tento bezejmenný neznámý si získal nejen vášnivou lásku belgické krajkářky, ale i vděčnost prostého lidu.
Jak už to tak ale u vojáků chodí, byl důstojník zakrátko povolán do pole, kde v boji se Švédy bídně padl. Znovu osamělá hraběnka se však s jeho smrtí nemohla jen tak smířit a nechala proto jeho tělo z bojiště přivézt a vystavit ho v otevřené rakvi ve vambereckém kostele.
Zbytek pověsti už můžeme tušit. Tělo důstojníka stálo opřené ve svatostánku u zdi, nepodléhalo rozkladu, občas se snad i pohnulo a lidé se ho báli. Poznali v něm fexta. Nakonec přestávali chodit na bohoslužby a situace se stala nadále neúnosnou. I Magdaleně se již začaly o nemrtvém milém zdát ošklivé sny a tak za ním naposledy zašla, rozloučila se a následně ho nechala najatým fextobijcem vybaveným speciální čarovnou kulí poslat konečně na věčnost. Nocí třesk jediný výstřel a ráno se všem obyvatelům Vamberka o poznání lehčeji dýchalo. Tělo nezmara bylo v tichosti přeneseno do kostelní krypty, kam se za ním po smrti odebrala i sama hraběnka.
Fext v ohrožení
Vamberecká krypta kostela sv. Prokopa byla znovu otevřena v roce 1898 při likvidaci následků požáru kostela. V roce 1954 byl do ní přiveden nový vchod ze severní kostelní věže a při té příležitosti došlo znovu k jejímu vyčištění, překrytí některých mumií skleněnou tabulí a opatření dalších rakví autentikou s nově zjištěnými údaji. Krypta pak byla zpřístupněna veřejnosti a hojně navštěvována turisty.
Vše se ale pokazilo v roce 1985. Tehdy došlo k zabetonování a přerušení odvodu dešťové vody od kostela i ke změnám v úrovni okolního terénu. Asfaltem byly pokryty plochy mezi kostelem a školou, což znemožnilo odpařování vlhkosti. V roce 1990 pracovníci Okresního muzea Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou zjistili, že je dřevo rakví v kryptě na omak mokré a naměřená vzdušná vlhkost přesahuje 90%. U mumií bylo zjištěno napadení plísněmi a kožojedy.
Po staletí účinné konzervující mikroklima bylo zničeno a mrtvá těla ohrožena. Aby mohly být alespoň některé mumie zachráněny, byly roku 2000 přemístěny do krypty kláštera v Broumově. V chladu a temnu tu dnes čekají na svůj další osud a případně na zatím nejistý návrat do Vamberku. Spolu s nimi tu čeká a prý zatím nečinně odpočívá i dvoumetrové tělo Bohuslava z Chrastu, nebo možná tělo hraběnčina milence, prostě tělo Vambereckého fexta. Podle posledních zpráv však ani podmínky v broumovské kryptě nejsou pro mumifikovaná těla ideální a tak hrozí, že se neohrožený, nesmrtelný nezmar po více než pěti stech letech přeci jen nakonec rozpadne v prach.
Zrození zmrzlíka
Nevím a marně jsem po tom ve starých pramenech pátral, stává-li se jedinec údajným fextem již při početí, či až po splnění patřičných podmínek při jeho příchodu na svět. Tedy, narodí se uzavřen v plodovém obalu proto, protože je fextem, nebo se stane fextem proto a poté, co se narodí uzavřen v plodovém obalu a jeho část je mu vložena (zašita) do podpaží. Je fextovství dědičné, geneticky předurčené, nebo je to přeměna křehké lidské bytosti na festovní prostřednictvím magického rituálu? Je fext stále člověkem s mimořádnými schopnostmi, jiná rasa, nebo již jiný druh, slepá vývojová větev, nadčlověk s jakýmsi „božským“ genem, či paranormální stvoření?
Lékařské statistiky říkají, že k vzácnému narození v plodovém obalu (1 dítě z 80000) dochází především při předčasných porodech. Může to vypadat, jakoby novorozenec ještě nebyl dostatečně silný pro příchod na svět a tak je mu přírodou ponechána ochranná košilka. Dokážu si představit, jak porodní bába pro zachování ohroženého života takového dítěte, sáhne k starému magickému obřadu a kousek té košilky mu přichytí pod paži, aby nadále dodávala novorozenci sílu. Snad při tom odříkává i patřičnou formulku, v které se praví cosi o dlouhém životě, nezranitelnosti, síle a odolnosti těla až za hrob.
Můžeme vypozorovat, že se fexti často objevují ve skupinách, v rodinných klanech či dokonce v celých komunitách. To by nasvědčovalo tomu, že jde o jakousi genetickou předurčenost. Vysvětlovalo by to také rozpoznatelnost fextů ve společenství ostatních lidí. Ti mnohdy věděli, či tušili, že jde o zmrzlíka, aniž by ten své mimořádné schopnosti nějak „předvedl“. Byl jiný, protože jeho předkové již byli jiní a okolí to třeba i po celé generace vnímalo. Překvapilo mě nejen množství fextů, kteří tu údajně v minulosti mezi lidmi žili, ale i podobnost jejich příběhů, chování, charakteristika. Překvapilo mě i to, jak podobně lidé zacházeli s těly „mrtvých“ nezmarů, jakou jim přisuzovali posmrtnou nebezpečnost, jak shodně popisovali jejich posmrtné, většinou agresivní projevy. Těla fextů bývala umístěna do márnic, kostnic, ale i při vchodech do kostela a to zpravidla ve vzpřímené poloze, opřená o zeď. Člověka mrtvý nezmar napadl, pokud se ho pokusil někam přemístit nebo pokud mu chtěl něco vzít. Napadl ho pak krátkým, ale mnohdy smrtelným atakem, při kterém nejčastěji využil sílu sevření svých rukou.
Zrození legendy
Jak si tedy vysvětlit značně rozšířenou víru našich předků v bytost zvanou fext. Jak pochopit vysazenost zmrzlíků na švédské okupanty a jejich zvýšený výskyt v období třicetileté války? Částečně snad tím, že v těžkých dobách lidé potřebují hrdiny. Potřebují hrdiny s nadlidskými schopnostmi, s kterými přichází naděje.
Pokud se pak nějaký takový člověk skutečně objeví, prokáže ve svém životě výjimečnou sílu, odvahu, houževnatost, vrátí se z války nezraněn, či je jeho tělo po smrti spatřeno nezvykle zachovalé, může se o něm rozkřiknout „Ten se narodil v košilce. Je to fext!“ Ke vzniku konkrétní legendy tak postačí jen povědomí o existenci pověry jak posílit nedonošené dítě a spojit ji s existencí přirozeně mumifikovaného těla, či fyzicky zdatného člověka, vojáka, kterému se vyhnula válečná zranění.
Dá se také vypozorovat, že fexti většinou nepatří k prostým lidem. Nalezneme mezi nimi velmi často důstojníky, rychtáře, mlynáře, myslivce či příslušníky vyššího stavu. Drží se také zpravidla stranou společnosti, jsou jiní, tajemní, výjimeční. V příbězích mají obvykle za života úlohu bojovníka, vůdce či ochránce, po smrti budí respekt až hrůzu.
A i když lidé zvláště v těžkých časech takové „nadlidské“ hrdiny potřebují, zároveň se jich bojí, straní se jich a nikdy je mezi sebe úplně nepřijmou. V dobách, kdy je společnost ovládána nějakým dogmatem, například náboženským, to ani není možné. Nezapadají do žádného schváleného učení, přicházejí z temnoty neznáma a tam by se také měli vrátit. Neboli jinak řečeno, měl by existovat způsob, jak se jich v případě nutnosti zbavit. Magie, chránící je před zraněním či smrtí je zpravidla uchovávána v nějakém nosném médiu. Může jít o opasek, plášť, nějaký amulet či kousek plodového obalu a působení tohoto média by mělo jít deaktivovat. A tak i fexti, stejně jako mnoho podobných neohrožených či nezranitelných, které známe z pověstí, mýtů a bájí, mají svoji „Achillovu patu“. Přestože jsou proti kulím festovní, protože mají svojí „ochranou košilku“, jedna zvláštní kule jim přeci jen ublížit schopná je. Košilkou může proniknout a o život je připravit zásah kulí skleněnou! Někdy je udávána i kule stříbrná, odlitá nejlépe z dědičného stříbra a následně zchlazená („zakalená“) v lihu.
Když se fext úspěšně vyhne všem skleněným kulím a po velmi dlouhém žití přeci jen nakonec „zemře“, projde jeho tělo zvláštní proměnou. Za života hrdinové se změní v jakési seschlé děsivé cosi, co uvízlo mezi naším a oním světem. Cosi, co jakoby ztratilo lidské vlastnosti, zastavilo činnost všech svých orgánů a zůstalo mu jen něco jako obraná křečovitá síla. Prostě zmrzlík. Připomíná mi to některé druhy hmyzu či obojživelníků, které přes zimu skryté hibernují a čekají, až se vrátí vhodné podmínky pro aktivní život. Vhodné podmínky nebo možná jakási „mobilizace“, když se v kraji znovu objeví fatální ohrožení.
Švédský generál Johan Gustafsson Banér (*1596 – †1641) obsadil po neúspěšném obléhání Prahy v roce 1639 Hradec Králové a jeho vojáci udělali obyvatelům východních a severovýchodních Čech ze života peklo. Celé vesnice byly vypalovány, vesničané bezdůvodně zabíjeni. Vše co se dalo zpeněžit nebo sníst seveřané uloupili, zbytek vyplenili. Lidé prchali do lesů a skal, skrývali se jako štvaná zvěř. Další vlny švédského drancování nelítostně pustošily kraj v letech 1642, 1643 či 1646. Jako by to nestačilo, přidala se i velká neúroda, mor, dobytčí mor a ničivé bouře, likvidující poslední zbytky plodin. Zdálo se, že nepřežije nikdo a nic, že svět již nemá budoucnost. Snad právě tehdy povstali nesmrtelní nezmaři, aby vzkřísili naději. Snad právě proto registrujeme jejich zvýšený výskyt ve východních Čechách. To oni se museli postavit Švédům, když to neudělal nikdo jiný.
Myslím, že lidé vystavení bezuzdnému řádění cizáckých vojsk v zoufalství hledali pomoc v pověrách a magii. Když nenašli zastání u své vrchnosti, stvořili si mýtus mocného ochránce. Stvořili tak promyšlenou a angažovaně šířenou personifikaci naděje, které bylo uprostřed toho zoufalství jen těžko neuvěřit. Ve Vamberku byly tyto bytosti tak silně zakořeněny ve všeobecném povědomí, že se tu o lidech, kteří se rychle zotaví z nemoci či zranění, kteří lehce překonávají útrapy a dožívají se vysokého věku, ještě na počátku 20. století říkalo „Je jako fext.“