home
přechod
bod   články
přechod
  Utopenec  /  Leoš Drahota 20.2.2001

Vím, že jeden z největších nepřátel fotoaparátů je voda. Dával jsem si proto vždy velký pozor, abych svůj foťák uchránil před deštěm nebo vodní tříští vodopádů. Otíral jsem pečlivě kapky, pokud jsem se již rozhodl fotit za slabého deště a pečlivě temperoval, pokud jsem se vrátil ze zimy do vytopené místnosti. Celkem se mi touto opatrností dařilo uchránit svůj přístroj od všech škodlivých vlivů a tak jsem si liboval, že mi můj foťák jistě dlouho vydrží.

Vyjel jsem jednou v květnu do hor a těšil se, jak si během příštích dní zafotím. Vydal jsem se podél říčky a hledal vhodné motivy. Nepotkal jsem ani živáčka a trochu mě začalo znepokojovat počasí. Vypadalo to, že brzo začne pršet. V jednom místě jsem se potřeboval dostat na druhý břeh. Nikde v blízkém okolí však nebyla lávka a tak mi nezbylo než se pokusit vodu přelézt po kamenech. Pečlivě jsem si hlídal brašnu s foťákem a nad jednou hlubokou tůní přeskočil proud říčky. Udělal jsem na druhém břehu asi pět fotek a vracel jsem se zpět k místu nad tůní.

Začalo pršet. Stoupnul jsem si na plochý kámen a odrazil se k přeskoku. Hned po dopadu na deštěm oslizlý povrch druhého kamene jsem pocítil, jak mi noha podklouzla a já ztratil rovnováhu. Rychle jsem z ramene strhnul fotobrašnu a napolovic již padajíc pozadu do studeného mokra, hodil jsem jí na kámen z kterého jsem sklouzl. Nořil jsem se do hlubin rozlehlé tůně s jediným hřejivým pocitem, že je foťák v bezpečí. Těsně před tím než se však moje hlava potopila, zaznamenal jsem pohledem hrůznou skutečnost. Brašna začala velmi pomalu, ale nezadržitelně klouzat z kamene dolů za mnou. Naznak se potápějíc do vod hlubokých jako dospělý člověk, nemohl jsem již vůbec nic dělat. Přesto jsem se co nejrychleji odrazil ode dna, vynořil se a zoufale se snažil brašnu z vody co nejrychleji vylovit. Nahmátl jsem ji kdesi u dna a ztěžklou litry tekutiny vytáhl nad hladinu. Pohled na brašnu, v které máte celou svou výbavu a z které tečou proudy vody, je velice žalostný. Rozepnul jsem jí a vyndal foťák. Display pohaslý, ze všech otvorů kapalo. Otevřel jsem zadní dvířka a vymotal film, potom jsem z útrob vylil další vodu. Podíval jsem se na objektivy a zjistil, že především zoom 75-300mm je plný špinavé vody. Rozlévala se mezi vrstvama čoček a vůbec jí nešlo vylít. Voda byla i v blesku, zabaleném do igelitového pytlíku.

Velmi naštvaně jsem se zcela promočený vydal na cestu domů a po celé dvě hodiny jízdy jsem si vydatně nadával. Doma jsem rozebral co se dalo a fénem začal vysoušet útroby své bývalé výbavy. Byl jsem přesvědčen, že tím moje focení nadlouho skončilo. Byl jsem v takové náladě, že se mi ani nechtělo uvažovat o koupi nějaké levné náhražky. Jak vysychaly objektivy, udělal se na sklech uvnitř jakýsi povlak z krystalků huminových kyselin z rašelinišť, kterými byla voda říčky nasycena. Objektivy tak byly zcela neprůhledné. Druhý den jsem se s velkým napětím odhodlal foťák znovu zapnout. Kupodivu se display rozsvítil. Po chvíli se dokonce i všechny funkce začaly chovat tak jak měly, ale má víra v bezvadný chod aparátu byla zcela pryč. Vypravil jsem se do opravny s objektivem a chtěl si ho tam dát vyčistit. Řekli mi, že by to stálo asi sedm tisíc a to jsem zamítl. Vzal jsem objektiv domů, rozebral ho a prostě vytřel. Dva dny po utopení tak byl foťák kupodivu teoreticky zcela funkční a bez viditelné újmy. Problém byl teď ve mě. Už jsem mu nevěřil. Byl jsem přesvědčen, že především mechanika závěrky musela několikahodinovým stykem s vodou utrpět. Říkal jsem si, že dříve nebo později, začne pracovat jinými časy, než jí elektronika nařídí a bál jsem se, že se to projeví až to budu nejméně potřebovat. Foťák jsem tak zcela bez iluzí znovu nabil filmem a šel ho vyzkoušet. Fotky však k mému údivu byly bez závad. Byly technicky v pořádku jednou a byly v pořádku už potom pokaždé.

Je to již pět let a já svému fotoaparátu znovu věřím, možná víc než před tím. Dalo by se říci, že mám ke svému utopenci téměř důvěrný vztah. On mi slouží, já mu důvěřuji. Slouží dlouho a až jednou zkolabuje, budu vědět, že na to má nárok. Nebudu se na něj zlobit, protože vím, že jsem mu dal docela zabrat. Vždyť podle odborných příruček je po takové koupeli foťák dobré rovnou zahodit do koše.


© fotografie Leoš Drahota 2011