home
přechod
bod   články
přechod
  Nejlepší fotografie  /  Leoš Drahota 5.2.2001

Přemýšlíte také občas o tom, které Vaše fotografie jsou objektivně nejlepší a nakonec je stejně nedokážete vybrat? Já vím zcela přesně, které fotografie jsou moje nejlepší. Je to bohužel několik fotek, které jsem měl v oku, ale z různých důvodů jsem je nemohl exponovat.

Tři z těchto fotografií jsem navěky propásl v krátkém časovém úseku na Aljašce. Bylo to v červenci 1998. Štěstí nám přálo a tak jsme měli po dobu našeho pobytu v této severské divočině krásné počasí. Obloha byla po celé dny ozdobená řídkou oblačností a zvláště podvečerní nízko položené slunce vytvářelo skvělé podmínky pro fotografování.

Mířili jsme jednoho dne od Národního parku Denali po hliněné, velmi prašné Denali highway na východ. Byl krásný slunný večer a kolem nás ubíhala fantastická krajina. Tundra se prolínala s tajgou, ozdobená modrými oky četných jezer, v dáli ohrazena zasněženými štíty velehor. Vše prosvěcovalo do ruda se barvící zapadající slunce a křišťálově čistým vzduchem popolétávali vodní ptáci. Byl to dokonalý kýč stvořený přírodou, čímž se kýč stával neskutečnou snovou realitou. Náhle do té pohody zašlápl řidič brzdu do podlahy a náš stařičký motorhome zavrzal ve snaze pokračovat dál bez zabržděného podvozku. Koukáme vyjeveně na cestu před auto, kam z houštin pár metrů před nás vyběhl sříbrohnědý medvěd grizzly. Zastavil se bokem k čumáku auta uprostřed cesty a zcela nevzrušeně k nám otočil mohutnou hlavu. Kolem něj sluneční paprsky prosvěcovaly obláčky autem zvířeného prachu a my jsme chvilku jen tak bez pohybu stáli a koukali. Grizzly se k nám po pár vteřinách pohrdavě otočil zadkem a zvolna pochodoval před námi. Poté pomalu sešel z cesty a zmizel v hlubokých houštinách, jakoby tu ani nikdy nebyl. Viděl jsem ten výjev stojícího medvěda v třpytících se částečcích prachu a věděl jsem, že vidím dokonalou fotografii, kterou ale neudělám. Dojít pro foťák, vytáhnout ho, změřit expozici a zaostřit by trvalo zoufale déle, než byla zřejmá životnost toho vzácného okamžiku od chvíle, kdy k nám otočil hlavu a třpytící se prach ho izoloval od okolního prostoru, do doby než na nás vystrčil zadek a odkráčel pryč. Nemluvím už vůbec o tom, že bych ho chtěl vyfotit jinak než přes přední sklo, ale otevřít okénko nebo dveře by trvalo další věčnost. Fotografie, co patří rozhodně k těm, které se nedají nafotit znovu, tak zůstala zaznamenána navždy a nesdělitelně jen v mé hlavě, jako jedna z těch nejlepších.

Další z těch vyjímečných měla vzniknout shodou okolností jen o pár kilometrů dál a o pár desítek minut později. Několikrát jsme na naší další cestě po kouzelné Denali highway na četná přání zastavovali, abychom fotili nevídané scenérie osvícené stále pozdnějším sluncem. Když se pak rudý kotouč téměř dotkl obzoru, padlo rozhodnutí, že je konec všem zastávkám, abychom konečně našli vhodné místo, kde se utáboříme a přespíme. Před autem se po chvíli objevil hustější les podél něhož tekla divoká řeka. Přes řeku se klenul malý můstek, který jsme se chystali přejet. Opatrně jsme na něj vjeli, já jsem se otočil doprava a uviděl to. Od nás do dáli se vinula široká lesklá hladina řeky. místy rozpáraná černými balvany, z které zvolna stoupal hustý opar. Na úrovni okolní tundry ho přízemní větřík strhával nalevo a držel ho těsně nad zemí. Celá plocha za levým břehem tak byla pokrytá mléčnou vlnící se vrstvou, z které jako siluety lidských postav, vystupovaly vršky severských útlých smrků. Nad pravým břehem tyčila se vysoká temná stěna lesa, neprostupná a plná tajemné, neznámé, divoké bázně. Tím směrem kam od nás tekla řeka, uzavíral se obzor vysokým zubatým skalním štítem, pokrytým až do fialova zbarveným sněhem. Slunce skomíralo a své poslední paprsky opřelo právě a jen do této mohutné, sněhem potažené stěny. A barvy té rudo fialové záplavy odrážely se na vodní hladině změkčené mléčným oparem. Nepřenosné a znovu nezdělitelné, téměř nereálné divadlo. Neměl jsem šanci vynutit si další zastávku, bylo třeba se co nejrychleji utábořit a já viděl, jak při vjezdu do lesa pro mé oči nezadržitelně mizí něco neskutečně nádherného, co jsem neměl příležitost si pořádně prohlédnout, natož vyfotit.

O několik dní později, stále nepoučen, když jsem se rozhodoval, jestli si sebou vezmu objemnou fotobrašnu s drahým obsahem na překonání 1000 výškových metrů hory Maraton poblíž Sewardu, velmi obtížně schůdným terénem, zamítl jsem to i s vědomím, že znovu příjdu o nejlepší fotku. Bál jsem se o techniku a říkal jsem si, že nahoře je mlha, takže stejně nebude co fotit. Pak začal výstup. Po kolenou jsme se hrabali kluzkým blátem, slézali malé skalní stěny a hrabali se vzhůru kamennou sutí systémem dva kroky nahoru, sesuv o krok dolů. Po hodině a padesáti minutách jsme stanuli na vrcholu. Již při letmých pohledech dolů do zálivů Tichého oceánu během výstupu mi ale bylo jasné, že jsem si ten foťák přeci jen měl vzít sebou. Když jsme však dosáhli zasněžené hrany vrcholu hory nad dolem vyhlodaným ledovcem, bylo mi jasné, že opět přicházím o jednu z těch nej fotek. Byli jsme vysoko nad mraky, které se nahromadily právě v dole Maratonu pod námi. Nad hladinou mlhovin, zhora nasvíceni sluncem, kroužili majestátní orli bělohlavý a v dáli, tam kde byl prostor již bez mraků, otvíral se krásný pohled na mořský fjord obklopený zasněženými horami. Vše z tak obrovské výšky, v proměnlivém světle slunce filtrovaném rychle plynoucí vysokou oblačností, vypadalo jak drobný, do detailů vypracovaný model. Stál jsem tam, pozoroval ten obraz a hluboce litoval svého rozhodnutí nechat foťák dole. A v tu chvíli jsem si náhle uvědomil strašnou věc. Vzpomněl jsem si, že někde v autě, na dně jednoho z mých zavazadel, sebou vozím po celou dobu zapomenutou starou Prakticu, jako záložní nouzový foťák. Vím, že ten bych si sebou vzal nahoru bez přemýšlení, kdybych si na něj ale vzpomněl. Zlobil jsem se a vztekal sám na sebe, ale nebylo mi pomoci. Mohl jsem tam dlouho stát a vybírat si několik alternativ kompozice, zaostření i nasvětlení scény. Měl jsem čas všechno důkladně promyslet i realizovat, jen zatraceně nebylo čím.

Asi to znáte všichni, asi jste se také někdy dostali do situaci, kdy jste potencionální fotku viděli, ale nemohla z nějakého důvodu vzniknout. Zůstává tedy alespoň v paměti a zůstávají snad i ponaučení co příště udělat jinak a líp, aby jste nepřišli o další. Nezbývá než fotit dál a doufat, že jednou až nastane ten okamžik, budete připraveni.


© fotografie Leoš Drahota 2011